.Lucius. (31/180/65)

– Brno-město
... Mlhy vzpomínek ...
Má mysl se ubírá v mlhy vzpomínek … Vzpomínám na muže z rodu vznešeného, snad nějakého vojenského poctu. Žil na zámku u dvora. Pamatuji, že měl za přítele, snad svěřence, mladého chlapce. Byl mladší než on. Ten chlapec jsem byl já … Vypravil jsem se s tímto mužem na projížďku, snad lov? … Krásně svítilo slunce, byl hřejivý jarní den a my jsme se projížděli na kaštanově hnědých koních. Můj Druh byl rozvernější než já a také o něco starší, mohlo Mu být kolem dvaceti pěti let. Neustále uháněl s koněm ku před, nejspíš aby mě pobídnul, abych jel za Ním rychleji. Jeli jsme s větrem o závod. Měl jsem tehdy delší vlasy než on, vlály mi za větrem, který mě jimi lehce bičoval do tváře. Kolem nás byla nádherná krajina stromů a luk, které byly porostlé nově rostoucí travou, čímž oznamovala, že jaro je tu. Stále jsem následoval svého Druha. Dorazili jsme na louku, na kterou nikdo nechodil. „Sesedni z koně“ řekl mi … „Projdeme se po svých a pak si odpočinem v trávě“. Sesedli jsme tedy z koně. Přiběhl ke mně a přátelsky do mě vrazil, pak se dal na útěk. Rozběhl jsem se za Ním, ale byl statnější než já, takže byl čím dál víc přede mnou. Věděl, že ho nedohoním, tak počkal, než se přiblížím a pak se zase rozběhl. Ještě několikrát se na chvíli zastavil a zase rozběhl, než se nechal dohonit. Skočil jsem Mu na záda a svalil Ho tak k zemi, sedl jsem si na Něj a On mě převalil. S velkým smíchem jsme se dokutáleli zpátky ke koním, celou dobu v objetí. Pak jsme se odpojili, lehl jsem si na jeho hruď. Přestože foukal mírný vítr a ptáci zpívali svou jarní píseň, já jsem se zaposlouchal do Jeho dechu, který ještě nebyl ustálený a také do tepu Jeho srdce, které tlouklo v rytmu snad tisíce bubnů. Jak jsem to všechno poslouchal lehl jsem si na bok a On se ke mně otočil. Leželi jsme a dávali si dlouhé otevřené pohledy. Přál jsem se ztratit v Jeho pohledu, který říkal, že mně nikomu nedají. Tál jsem jako led při těchto pohledech. Dal mi svou ruku na rameno. Mé srdce začalo tlouct ještě rychleji, než po naší malé „bitvě“. Přiblížil jsem se k Němu a On ke mně s dalšími pohledy. Přiblížil se ještě víc k mým rtům. Po té dlouhé době koukání jsem poprvé zavřel oči, srdce mi tlouklo ještě víc, začal jsem se chvět a na mém těle se začala objevovat husí kůže … Přiložil své rty na mé …