Když mi bylo patnáct, líbil se mi spolužák o dva roky starší. Měl vypracované tělo, byl zapáleným cyklistou a trénoval na okolních kopcích, takže měl svalnatá stehna a krásně vyrýsovaný pevný zadek. Záviděl jsem sedlu jeho závodního Favorita, že ho svírají tak nádherné hýždě a stékají po něm čůrky voňavého potu z napnutých šlach na zádech při jízdě do strmých svahů. Jak rád bych se cele a slastně přitiskl k tomu propocenému trikotu přilepenému na pružném těle a vášnivě se s ním laskal. Myslel jsem si tehdy, že jsem na starší.
Když jsem byl v posledním ročníku gymnázia, záviděl jsem spolužačce mladšího štíhlého blonďáka z nižšího ročníku. A když jsem cestou ze školy viděl její ruku, jak svírá štíhlý zadeček tohoto Adonise, točila se mi závistí hlava. Došlo mi, že asi nejsem na starší.
Na dva kočkující se prvňáčky ve společných sprchách na internátě, když už jsem měl těsně před maturitou, pak už nikdy nezapomenu. Vždy, když se ocitnu ve městě mého mládí, si na krásu dvou hrajících si svěžích a heboučkých těl nezadržitelně vzpomenu a zaplaví mě pocit sladké nostalgie. Dospěl jsem tenkrát k poznání, že jsem asi na mladší.
Na vysoké škole se pak mé představy o mužské kráse stále ještě úplně nevyhranily. Tu se mi líbil ve studovně starší spolužák, když jeho svůdný zadek vyplnil neodolatelným způsobem židli ve studovně, tu mě na hodině tělocviku vzrušila blízkost svlečeného vrstevníka a jeho proporčně dokonalé vnady, které se provokativně a pyšně nesly kousek od mého obličeje, mi utkvěly v paměti až dosud téměř do detailu.
Na vojně jsem jako absík obdivoval ve sprchách už jen dobře stavěné záklaďáky a jak se nakonec ukázalo, to je také zhruba ona věková kategorie, která se ustálila v mých představách jako ideální ztělesnění dokonalosti a krásy. Já sice postupně stárnu, ale objekty mé erotické představivosti a touhy ne. Těm je pořád do dvaceti. Když mi bylo okolo třiceti, nebyl to vůbec žádný problém, dokonce ani kolem čtyřicítky se narůstající věkový odstup nezdál nepřekonatelný. S blížící se padesátkou se však začal objevovat jistý rozpor. Tělesná přitažlivost a atraktivita mládí sice stále neztrácela na intenzitě, avšak mezigenerační duševní jinakost už byla cítit. A co teprve teď, když se blíží šedesátka. Ti závratně krásní jinoši už jsou úplně jiné lidské bytosti, než jsem já sám. Pohybujeme se ve stejném světě, ale pod zcela jiným úhlem pohledu, a tak jsou naše vesmíry vlastně úplně jiné. Kruh se uzavírá – co bylo dříve jen vytouženým snem, se postupně stávalo opojnou realitou, a co bylo ještě nedávno realitou, se opět začíná stávat jen nádherným snem. Je krásné podobné sny snít, ale bylo by už velmi pošetilé, chtít je uchopit.
A tak opět jen mohu závidět všem cyklistickým sedlům a židlím ve studovnách, kterým je dovoleno se laskat s těmi hebkými a pružnými zadečky. Ale nezoufám, i zralý věk přináší mnoho jiných potěšení, a nádherné vzpomínky i nenaplněné sny, stejně jako vytrvale dorůstající stále novou inspiraci, mi stejně nikdo nikdy nevezme. A vlastně kdo ví… ;-)