Před časem jsem vedl s jedním kamarádem polemiku o Freudovi. Onen kamarád argumentoval Freudovou větou, která zdánlivě (ve skutečnosti je poměrně ošidná) naznačuje géniův vstřícný ppohle na homosexualitu. Citovaná věta zní: "Přitažlivost k opačnému i stejnému pohlaví hraje v prožívání výraznou roli... ".
Ta debata se vlastně týkala koncepce všeobecné bisexuality, což je téma, o kterém v poslední době dost přemýšlím. Ze své někdejší reakce vyjímám:
"Dětské libido", "Oidipův komplex", "infantilní fáze sexuality", "anální stádium"... - Freud měl určitě dar pěkně psát a vymýšlet oslnivá slovní spojení. Chápu ho spíš jako svérázného esejistu a filozofa erotiky než jako vědce (scientist) v exaktním smyslu. Řekl bych, že revize freudismu dostaly silný impulz rokem 1953, když Watson s Crickem objevili "šroubovnici" a odstartovali cestu k poznání lidského genomu.
Freudův obraz lidské sexuality, svým způsobem geniální, je zároveň značně uzavřený, redukcionistický a nebezpečný (tím vším připomíná Marxe). Z jeho pojetí homosexuality jako zaseknuté vývojové fáze, jejíž zamrzlost způsobila traumata v dětství, nutně plyne optimismus co do možností léčby formou psychoterapie, která jediná může vylovit příčinu "poruchy" v hlubinách nevědomí, vynést ji na denní světlo, odžít ji prostřednictvím "psychodramatu", a tak ji odstranit. Tím si vysvětluji onu pozdní lásku, kterou k Freudovi pocítila instituce, která ho dlouho odsuzovala pro jeho "pansexualismus" a "naturalismus", totiž Římskokatolická církev. Koalice vskutku zvláštní.
Citované větě bych se snažil porozumět ve světle Freudova pojetí sexuality jako vývojové záležitosti. Ideálem měl být člověk s "dospělou sexualitou", kterému psychoanalýza pomohla překonat traumata z dětství (trochu analogie "nového socialistického člověka", jemuž "nové společenské poměry" umožnily zbavit se "falešného vědomí"). Určitě ne ideální kosmický androgyn.