Cítím ostrou bolest po celém těle. Bojím se otevřít oči, poněvadž nevím, co bude. Cítím neznámo. Většinou si pamatuji vůni míst, ale tahle mi nic neříká. Jakýsi zatuchlý pach se line prostorem. Je mi zima. Ach, jak jinak, když ležím na studené kamenné podlaze. Ne, neotvírej oči! Co když jsi v pekle?! Ne, takhle peklo určitě nevypadá. Mám to zkusit? Ne, nemůžu! No tak, otevři je! Kdyby si byla mrtvá, necítila bys bolest! Nebo ano?
Tma? Že bych usnula? Co to slyším? Jako kdybych slyšela hudbu. Ano, housle hrají tu krásnou uklidňující hudbu. Jsem tak nadšená tou krásnou melodií, až mi nedojde, že je to pro mne šance, zavolat o pomoc. Nadechnu se, ale jde to ztěžka. Ale přeci to jde. Vydechnu, ale nevyjde ze mne jediná hláska. Proboha, co se to se mnou děje? Najednou mám pocit, že se semnou točí celý svět. Omdlím.
Skrz víček mi prosvítá do mých očí světlo, ale ne denní. Že by oheň? Ano, je tu tepleji. Cítím bezpečí, a proto bez váhání otevřu oči. Dívám se na pravou stranu, kde jsem celou dobu měla otočenou hlavu. Vidím jen stůl, kde hoří velká černá svíce.
Tu najednou vidím, že se plamen pohnul. Že by průvan? Ach, nyní jsem viděla stín. Mé srdce začalo tlouci tak nahlas, že by to vzbudilo i mrtvého.
„Je ti něco?“ slyším u levého ucha mužský příjemný hlas.
„Ach, ani nevím. Bolí mě celé tělo a bojím se na tebe pohlédnout…“ řeknu potichu se strachem v hlase.
Ucítím na rozpálené tváři něžné pohlazení: „Nemusíš se mě bát, Lakmé! Čekám tu na tebe celou věčnost, než konečně tě cesta zavede ke mně.“
„Odkud znáš mé jméno?“ a pomalu otáčím hlavu a spatřím ty nejkrásnější oči, které jsem ještě nikdy nespatřila. Byly modrošedé a ten pohled! Pohled, který bodal a zároveň přitahoval. Jeho oči se mi zatínaly do mého těla a prostupovaly až k nohám. Měl zvířecí pohled, ale byl to člověk. A nebo ne?
„Říkají mi Silmä, oko.“ Usmál se. „Pojď, vezmu tě do náruče a donesu tě do mého pokoje, potřebuju ti toho tolik říct…“
Létám? Zničehonic jsem byla ve vzduchu, ale necítila jsem jeho objetí. Měla jsem tvář těsně vedle jeho tváře, ale necítila jsem jí – ani vůni, ani teplo. Ale proč ta ruka? Proboha, co se to se mnou děje, kde to jsem? Bála jsem se, ale přitom mi bylo nádherně. Jeho zvířecí oči si mě celou cestu prohlížely a viděla jsem v nich upřímný úsměv.
Došel se mnou k velkým starým dveřím, na kterých visela ještě pavučina. Otevřel je a objevili jsme se ve velkém prostorovém pokoji. Byl velice temný, ale šlo z něj teplo a útulno. Posadil mě k velkému krbu, ve kterém krásně hořel oheň. Sedl si vedle mě a koukal mi do očí, až jsem šla do mdlob.
„Ještě pořád nevíš, proč jsi tu?“
„Nemám vůbec zdání. Řekneš mi to?“ pohlédla jsem na něj se zvědavostí.
„Nevím, zda – li jsi na to připravená, Lakmé.“
„To nevím ani já sama. Zkus to.“ Chvíli jsem mlčela a pak mě napadlo: „Tak začni třeba tím, odkud znáš mé jméno?“
„Tak ty nevíš?!“ najednou mu zmizel úsměv z obličeje a podíval se zlým pohledem. Jeho oči začali prostupovat mocnými velkými plameny, které plály po celém pokoji. Ani nevím, proč, ale ztrácela jsem čas o místu a čase. Viděla jsem tmu.
Najednou jsem viděla obraz krajiny. Byla celá zasněžená. Cítila jsem sníh mezi prsty, ale nevadilo mi to. Připadala jsem si malá, jako kdybych stála na všech čtyřech. Začala jsem vnímat tělo. Připadalo mi normální, až na jednu maličkost. Cosi vysela vzadu, nebylo to příliš těžké. I hýbat jsem s tím mohla. Prudce jsem se otočila, abych viděla, co to je. A pak jsem to viděla. Ocas? Ano, opravdu mám ocas. Co to vlastně jsem? Zvíře? Ale jaké?
Cítila jsem v srdci hrozný smutek. Měla jsem pocit, jako by mi zemřel někdo hodně blízký. Byla jsem tak zasněná, až jsem si nevšimla, že před mým pohledem leží zakrvácené tělo zvířete. Pozorně jsem si ho prohlédla a……………….. „Achne, to nemůže být možné?! Silmä, lásko!“ začala jsem kňučet a čenichem narážet na zdechlinu. A pak mi to došlo, jsem vlk a Silmä je také vlk!
Byl úplněk a mé vlčí srdce plakalo! Vila jsem na měsíc a zvolávala všechny démony temnot, aby mi vrátili mého milovaného. Náhle se objevil záblesk světla a mnou projela palčivá bolest a poslední, co jsem ucítila, byl zápach mého bílého kožichu.
„Lakmé, jsi v pořádku?“ cítila jsem opět ty něžné dlaně, které mi hladily mé rozpálené tváře, které se zalily horkem a potem.
„To jsi ty, Silmä?“ podívala jsem se na něj z uplakaným pohledem.
Silmä se jen usmál a s pláčem mi ulehl do klína. „Proklela si nás, budeme žít věčně. Umírat a zase se znovu rodit, dokut celý svět úplně neuhasne.