Ne, toto není nový scifi trhák, jako známe Armagedon či Jádro. O planetě ´´X´´ se ví více než 6000 let a přesto nás komerční média neinformují o záhadném tělese, které se řítí ke Slunci. Ale proč? Ve všech filmech byly použity nějaké poznatky z minulosti či různé možnosti teorií, ale to co se děje nyní, nikdo neznázornil ani v těch nejlepších vědecko fantastických románech. Na tuto změnu neboli EXODUS, jak to pojmenovali vědci a astronomové, by mohl být použit krásný citát od světoznámého italského astronoma Galilea Galileiho, který v prosinci roku 1612 k objevení Saturnových prstenců napsal: “Nevím, co říci o případu tak překvapujícím, tak nevídaném a tak novém. Nedostatek času, neobvyklé vlastnosti celého jevu a mé nedostatečné chápání, mě naplňují velkými obavami, že se dopustíme chyby“. Tento citát uvádím záměrně k této věci, jelikož Planeta X (římská číslice10) je velikostí podobná Saturnu (průměr okolo 120 000km), ale bez viditelných prstenců (viz obr.1).
Co je to za planetu? Jak to, že jsme o ní nevěděli již dříve? Odkud k nám letí? Otázky, které jsou pro tuto chvíli velmi špatně zodpověditelné. Ve zkratce si však můžeme odhadnout podle posledních údajů, co je to za planetu a proč k nám letí. Nejprve si musíme říct, že tato planeta je součástí našeho slunečního systému. Je naší 10. planetou. Jenže planeta má odchýlenou oběžnou dráhu kolem Slunce a tím pádem je tak daleko, že ji nedokážeme dnešní technikou objevit. K dnešnímu dni se nachází daleko za oběžnou dráhou Pluta. Proto jsme ji ještě nedokázali identifikovat a spatřit. Jelikož je planeta natolik chladná, byla by pozorovatelná jen pomocí speciálních citlivých teleskopů, které zachycují velmi slabé infračervené záření vzdálených objektů. Vždyť vzpomeňme si na nedávné objevení Pluta v roce 1930, a to ještě byla spíš náhoda než jistota. Podobným způsobem jako Pluto bude objeven i Nibiru, ale jen díky technologii zachycující IR záření velmi chladné planety. Následně se k němu natočí většina teleskopů a až se dostatečně přiblíží, budeme planetu pozorovat i pomocí amatérských dalekohledů bez IR detektorů. To, že je naše dnešní technika velmi nedostačující a dá se říci, že dokážeme velmi obtížně zmapovat celou oblohu jen z 5%, nám dává jistotu, že další planety sluneční soustavy čekají teprve na své objevení. Důkazem je dnešní objevení planetky Sedna (viz obr.2) ,
která má nápadně podobně vychýlenou svou oběžnou dráhu jako Nibiru. A musím zdůraznit, že je to zase jen velká náhoda, že byl v danou chvíli na pravé místo natočen teleskop. Těchto tzv. náhod bude neustále přibývat s pokročující technologií. Jednou budeme mít viditelný přímý důkaz, jak Nibiru vypadá. Začneme toto těleso více zkoumat, protože mění naší sluneční soustavu přesunem měsíců a oběžných drah planet, či způsobuje zánik a vznik komet, asteroidů, měsíců a možná i planet. Za tuto vlastnost jí byla přidělena přezdívka EXODUS neboli násilné přesunutí,odtažení.
Tato planeta X díky své vzdálené cestě od Slunce, která mu trvá zhruba 4000 let, velmi vychladla. Je to vůbec nejchladnější planeta. Za pár týdnů či měsíců (let?) se přiblíží k hranici oběžné dráhy Pluta. Stane se i více viditelnou, jelikož Slunce k němu bude blíže a bude ho více osvětlovat. Nibiru je zhruba stejně veliký jako Saturn. Má tedy velmi podobné vlastnosti jako naše obří planety. Můžeme tedy skoro s jistotou říci, jak se tato planeta chová a z jaké hmoty je uspořádaná díky její velikosti. Jenže žádný Jupiter ani Saturn nebudou nikdy blízko jak ke Slunci, tak i k naší malé Zemi. Již teď víme, že planeta X dokáže vlastně změnit svou úžasně velkou gravitací orbitální (oběžné) dráhy planet. První otázka, proč Pluto má nepravidelnou oběžnou dráhu a vlastně se střetává a střídá s oběžnou drahou Neptuna (viz obr.3), byla zodpovězena. Vše to záleží na velikosti, tedy hmotnosti a vzdálenosti. Pluto je velmi malá a velmi lehká planeta (průměr jen 2200 km), menší a lehčí než je náš Měsíc (průměr 3476km). Velikostí se Pluto řadí na poslední místo mezi planetami a dokonce až za sedm větších dnes známých planetárních měsíců. Lze tedy vůbec Pluto označit za planetu? Podle vědců nikoliv. Pluto je moc malé těleso a jeho výstřední oběžná dráha se spíše podobá na planetku (viz.obr.4).
Všimněte si také na prvním obrázku, kde se na soustavu díváme z boku, že jeho oběžná dráha není v rovině, jako ji mají všechny ostatní planety, nýbrž je skloněná až o 17°, což je opravdu jediná výjimka v planetárních obězích. Tento pohled z boku na celou soustavu nám také jasně ukazuje, jak unikátní a opravdu extrémně vychýlená je jeho oběžná dráha.
Poslední dělení naší soustavy Pluto dokonce označuje za největší těleso dalšího asteroidového pásu, který se nazývá Trans-Neptunový asteroidový pás nacházející se tedy na oběžné dráze Pluta. Dlouho se také soudilo, že Pluto ovlivňuje svou gravitací Neptun, což můžeme nyní vyloučit, jelikož nemá dostatečnou velikost a hmotnost, aby byl příčinnou gravitačního působení na oběžnou dráhu tak veliké planety, jako je Neptun (viz.obr.5). To je další dostatečný důkaz existence vlivu gravitace planety X, jak se také často označuje. Nibiru je obrovský a má tak velikou gravitaci, že si s planetami pohne velmi snadno . Když planeta X prolétala blízko Pluta, zcela změnila jeho kruhovou (běžně se vyskytující v naší sluneční soustavě ovlivněnou jen Sluncem) dráhu na eliptickou, tedy neovlivněnou jen gravitací Slunce. Dřívější teorie uváděly, že Pluto vychýlila nějaká kometa, která prolétla velmi těsně kolem této malé planety. A co tedy bude s dalšími planetami? To nikdo neví, dokud se to nestane. Na Plutu není žádný život, takže mu nevadí takové vychýlení, jen pokud by se nesrazil s jinou planetou, třeba Neptunem. Neptun nám však odhalil také jedno obrovské a záhadné tajemství. Všechny planety Sluneční soustavy včetně jejich měsíců kolem nich obíhají proti směru hodinových ručiček, poněvadž tento směr udává Slunce, které se takto otáčí. Slunce svou gravitací ovlivňuje všechna tělesa soustavy a tudíž se tímto směrem musí otáčet s ním. Směr otáčení Slunce zase určuje zákon naší Galaxie, která se takto otáčí podle pravidel vesmírné fyziky. Jenže Neptun má měsíc, který jako jediný (výjimku tvoří již jen Saturnův měsíc Phoebe průměr 220 km, jde o zachycený asteroid) obíhá v opačném směru. Měsíc Triton (viz obr.6) je opravdu zajímavý. Podle posledních výzkumů lze na něm pozorovat i aktivní vulkanickou činnost. Na tak chladném tělese je to velmi vzácné a teoreticky nemožné. Jakým způsobem lze tedy změnit oběh tak velikého tělesa Tritonu (průměr 2705km tudíž větší než Pluto), když zákon Sluneční soustavy to neumožňuje?Jak může na tak malém (v porovnání s ostatními planetami) a chladném tělese existovat aktivní vulkanismus? Jediné možné vysvětlení je přiblížení dvou velkých planet s obrovskou gravitací, které kolem sebe mají soustavu měsíců, jenž se srazily a následně byly nuceni obíhat u jiné planety v obráceném směru. Nibiru má svou soustavu měsíců, stejně jako Saturn,Jupiter,Uran a Neptun (naše obří planety). Dokonce se domnívám, že Nibiru má dosti značné množství měsíců či těles, jelikož jej mohl postupně nasbírat po své daleké pouti naší soustavou, kdy prochází několika dnes známými pásy asteroidů. A nebo když se Nibiru přiblíží k planetám, tak si navzájem vymění některá tělesa (zákon mikro a makrokosmu), věřte nebo ne, ale stejně se chovají elektrony v atomech prvků. Dnešní astronomové již odvážně uvádějí, že planeta Pluto vlastně není planeta, ale bývalý měsíc Neptuna či jiné planety a v důsledku (nějakého?) katastrofického střetu s měsícem Tritonem opustil oběžnou dráhu Neptuna. Jak Triton sám, tak další Neptunův měsíc Nereida, který má silně eliptickou oběžnou dráhu, svědčí o důsledku dramatické události. Také Triton musí pocházet odjinud a ne že vznikl u Neptuna. Takže teorie těsného přiblížení komety a tím vychýlení Pluta je nepravděpodobná, jelikož komety jsou velmi malá a „lehká“ tělesa, tudíž mají velice malou gravitaci, takže žádné velké vychýlení nemohou provést.
O jakou dramatickou událost tedy přesně šlo? Proč vědci neupřesní, jakým způsobem se změnila oběžná dráha měsíce proti směru otáčení domovské planety tzv. retrográdně? (Retrográdní dráha je taková oběžná dráha přirozeného nebo umělého kosmického tělesa kolem planety, po níž se toto těleso pohybuje takovým způsobem, že průmět pohybujícího se tělesa do základní roviny planetocentrické souřadné soustavy (roviny rovníku planety) vykonává pohyb proti směru otáčení planety. Pohybuje-li se těleso po oběžné dráze kolem Slunce, pak za retrográdní dráhu se považuje taková dráha, kdy průmět tělesa do roviny ekliptiky se pohybuje v opačném směru, než se pohybují planety sluneční soustavy.Sklon dráhy i k základní rovině je u retrográdních drah 90° < i ≤ 180°. Pohyb po takovéto dráze se nazývá retrográdní neboli zpětný. wikipedia)
Nyní se pokusím tuto událost detailně popsat. Planeta Nibiru se podle zákona sluneční soustavy a Galaxie otáčí proti směru hodinových ručiček. Má kolem sebe soustavu měsíců a těles, které jsou nuceni jeho silnou gravitací obíhat ve stejném směru jeho otáčení. Jenže jeho oběžná dráha není kruhová kolem Slunce, nýbrž výrazně eliptická, tudíž poloha jeho otáčení k jiným planetám má někdy opačný směr. Při velkém přiblížení Nibiru k Neptunu se jejich soustavy měsíců doslova promíchaly a oběžné dráhy měsíců proťaly. Při takovém přiblížení dvou obrovských planet musel nastat velký gravitační chaos mezi jejich měsíci. Měsíce začaly měnit svou pravidelnou oběžnou dráhu a také jejich rychlost oběhu se změnila. Některé se dokonce začaly srážet. Při této srážce se mohou jednotlivé větší měsíce rozdělit na dvě části. Konkrétně Pluto byl zřejmě větší než je dnes. Měl průměr zhruba 3500 km, tedy podobný jako má náš Měsíc. Byl to zcela běžný měsíc, který poklidně obíhal proti směru hodinových ručiček v kruhu kolem své mateřské planety Neptunu. Až jednoho dne se přiblížila obří planeta X se svými měsíci a vnesla do tohoto poklidného stereotypu změnu a chaos. Nibiru svým měsícem (možná Tritonem?) narazil na velký Neptunův měsíc Pluto a tím ho rozbil na dvě části (viz.obr.7)Při této srážce byl Triton samozřejmě vymrštěn směrem k Neptunu a začal obíhat kolem něj, ale v opačném (jeho původním) směru. Žádné jiné vysvětlení, proč veliký měsíc Triton začal takto obíhat, či proč má Pluto zcela unikátní oběžnou dráhu, nemáme. Teorie přesouvání a výměny měsíců planetou X je zatím jediné logické východisko, jak objasnit tyto neuvěřitelné jevy, které zanechaly výrazné stopy v naší soustavě. A to nás k tomu stále více přivádějí údaje staré 6000 let ze sumerských spisů.
Pluto a jeho měsíc Charón jsou z astronomického hlediska jako siamská dvojčata. Charón je zhruba poloviční než Pluto a je od něho vzdálen jen 17000km (viz obr.8). K tomu lze snad jen dodat, že nás tyto vlastnosti přesvědčili, že Pluto byl opravdu rozdělen na dvě části při srážce s jiným velkým tělesem. Přitom ho také samozřejmě vychýlil z původní oběžné dráhy kolem Neptuna na dnešní zcela unikátní dráhu pro planety naší soustavy. Srážku s kometou můžeme zase úplně vyloučit, jelikož neznáme tak obrovskou tudíž těžkou kometu, která by dokázala rozbít těleso veliké podobně jako náš Měsíc na dvě části. Astronomové si již zcela troufnou označit, že se Pluto v minulosti srazil s měsícem Tritonem. To by ovšem potvrdili, že někde opravdu existuje planeta X, která by tuto srážku musela provézt. Nebo již tuto planetu znají a odmítají ji veřejnosti prozradit, jelikož se obávají následné hysterie? Máme se řídit důkazy, nebo dále naslouchat zkráceným vědeckým verzím z médií, které by nám jako těm méně potřebným a hloupým lidem měly zcela stačit k chápaní dnešního světa? Trochu mi to připomíná středověk, kdy skrze církev se zveřejňovaly jen věci, které se jim hodily a podstrkovaly je lidem s tím, že jde o boží zázrak. Přitom šlo jen o jednoduché, dnes již pochopené zákony přírody. A nebo to je tomu zcela jinak? Jediné odpovědi nám prozatím dávají dávné starověké civilizace ve svých spisech a důkazech o vesmíru.
Z pohledu dnešního vedce ,jak je to tedy s oběžnou dráhou planety Nibiru? Zcela jasné! Jak jsem již upozornil dříve, má výrazně eliptickou dráhu, jako např. nejnovější objev NASA planetka Sedna. Tato dráha je však mnohem delší než má Sedna a jeden celý oběh trvá asi 3600 let (podle sumerských záznamů). Jelikož je planeta ještě hodně daleko, dnešní astronomové ji nejsou schopni zachytit ani tím nejdokonalejším dalekohledem. Musíme jen čekat a já si troufám tvrdit, že to bude již během pár let, že se přiblíží k hranici oběžné dráhy Pluta a budeme ji schopni přímo pozorovat. Poté Nibiru mine Uran, Saturn, Jupiter a nyní tu máme první obrovskou zátarasu. Pás asteroidů odděluje vnější obří planety od vnitřních. Tak velké těleso jako je Nibiru s obrovskou gravitací, jistě narazí do této stěny asteroidů. Pro Nibiru je to slabá stěna, kterou samozřejmě prorazí nebo velkou část pohltí svou gravitací, ale při této srážce dojde k vychýlení a odstřelení obrovského množství asteroidů, které určitě poletí všemi směry, takže i k Zemi. Pravděpodobnost srážky Země s těmito asteroidy se tedy zvýší na vysokou hodnotu. Při této srážce se na Nibiru také výrazně oteplí, jelikož se přiblíži ke Slunci.Dá se říci, že tento pás asteroidů jakoby ´´zastaví´´ Nibiru, jelikož se dostává nejblíže ke Slunci (Perihélium) a začne se zase vracet zpět od Slunce do vzdáleného temného a chladného koutu naší soustavy (viz obr.9). Podle egyptských záznamů(Egyptská kniha mrtvích) v minulosti proletěla obrovská planeta přímo kolem Země a odklonila její osu. Přiblížení tak velké planety k Zemi by znamenala obrovská kataklyzmata (celoplošné katastrofy). Ale tak obrovská neštěstí musely být v minulosti zaznamenány či by po nich zůstaly fosilní stopy?
Zaznamenal někdy někdo tento jev v historii? Ano. Sumerští astronomové a bibliotekáři přesně zaznamenali před zhruba 6000 lety v knize Genesis důkladný popis 10.planety. Kdy tedy byl naposled Nibiru nejblíže k Zemi? Záznamy o přesném datumu tohoto významného přiblížení Sumeřané nezanechali, anebo byly údaje schválně zničeny většinou křesťanskými výpravami (tzv. křižácké výpravy), kterým skutečnost, že existuje planeta bohů, vůbec nevyhovovala k ovládnutí většiny prostých lidí a k získání neomezené vlády i moci ve jménu smyšleného Boha!!? Důkazy o staletí ničení sumerských podkladů nalézáme neustále. Našlo se mnoho hliněných destiček z té doby, které byly schválně rozpůleny či rozbity. Dnešní vědci tvrdí, že primitivní Sumeřané psali jen na hliněné destičky, jelikož neznali papír. Ale je to opravdu primitivní chování? Vždyť výroba jedné hliněné destičky a vyrytí do ní přesné astronomické záznamy, je mnohem technicky náročnější a nákladnější, nežli samotná výroba papíru. Nebylo spíše sumerským záměrem uchovat tyto spisy tisíce let? Vždyť samotný obyčejný papír se rozpadá za pouhých 2000 let, kdežto hliněné tabulky vydrželi až dodnes, pokud je někdo schválně nerozbije. Proč se neustále někdo bojí minulosti? Proč se na školách neučí úplná pravda, ale jen ta, která se hodí do zrovna panující společnosti? Já jako student, který prožil studia na základní škole v komunistické éře, v době kdy přišel převrat a nastolil kapitalismus a poté dále studoval na střední škole v nové éře demokracie, mohu posoudit, že během několika let se změnil pojem výkladu pravda a lež. Historie se úplně změnila a nová demokratická společnost změnila osnovy dějepisu. Z toho vyplývá, že nemůžeme v žádné historické době, věřit heslu „co je psáno to je dáno“, protože každá společnost si promění svou pravdu k obrazu svému. Prosím všechny, co čtou tyto řádky a trochu si uvědomují význam těchto slov, aby nezaslepeně začali hledat svou vlastní pravdu a ne tu, která je vám každý den násilně vtírána do mysli například z televize a z rádia. Začněte přemýšlet za sebe a nenechte za sebe přemýšlet ostatní, kterým jde jen o získání moci tím, že ostatní uvalí v nevědomost. Jak lehce se ovládají lidé, kteří něčemu věří a přitom celou tvář pravdy nevidí, vám přece nemusím vyprávět. Vždyť v minulosti bylo spousty takových případů zneužití pravdy křesťanstvím, komunismem, fašismem a v neposlední řadě i kapitalismem, kdy už pravda nemá skoro žádnou hodnotu a lži jsou denním zákonem. Pro mne, jako obyčejného občana, pojem pravda v dnešní společnosti ztrácí význam, hlavně díky nefungujícím justicím, lhaním vysokých politiků a neomezenou korupcí úředníků či policistů a tím pádem následný úpadek morálky celé společnosti, jelikož k pravdě se již nikdo nesnaží dostat. Podle vědeckých analytiků, kteří se zabývají problémy přežití civilizací zjistili skutečnost, že dnešní civilizace si více váží majetnických věcí než vlastního života. Přežití jakéhokoliv druhu závisí na přežití jejich potomků, kteří mají mít veškerou přednost v ochraně. Jenže v dnešní době jsou peníze ochraňovány více, jak naše děti. Příkladem je, že zloděj, který odcizí 10000 Euro z banky jde na 10 let do vězení a znásilnění či týrání dětí je většinou bez jakéhokoliv či velmi směšného trestu. Další mnohem brutálnější způsob je rovnou zabití nevinných dětí, kdy jednotky Spojených států amerických shodily v únoru 2004 bez jakéhokoliv soucitu bombu na hřiště plných dětí v Iráku a zákeřně je zabily. Zdůvodní to jen s politováním, že šlo o malou technickou závadu, ale procento ztráty civilistů, kdy bylo zabito tisíce nevinných dětí prý je malé. Samozřejmě nikdo nebyl potrestán. Podle mého názoru se jednalo o pomstu, kdy rodiče dětí údajně byly hrozbou pro demokratický svět. Ale mohou nevinné děti za činy svých zoufalých rodičů? Na takovéto argumenty vybíjení svých vlastních potomků snad lze říci, že naše civilizace spěje zpět do středověku, kdy lidský život také neměl žádnou hodnotu. Zpět do středověku nás také zavádí argument, který vyslovil americký prezident George Busch, že válka v Iráku je vedena ve jménu boha! Když toto vše shrneme, můžeme říct, že civilizace, která si neváží života vlastních potomků a upřednostňuje ochranu majetku před ochranou své budoucí generace, zanikne!!!!!!! Začněte alespoň vy, kteří si uvědomujete důležitost pravdivých tvrzení, studovat se mnou dalekou minulost asi před 4000 lety pomocí staré knihy Genesis, kde se můžeme naučit od velmi staré civilizace hodně důležitých rad. Začněme ji studovat pravdivě, bez omezení nějaké společnosti či náboženských předsudků (viz.obr.10). Nyní si každý čtenář tohoto blogu klade otázku, proč sem do tohoto astronomického článku tahám politickou filozofii. Protože Nibiru je o politice. Protože náboženství je o politice, Protože dění a odkrývání pravdy na této planeté a v celé sluneční soustavě je o politice. Politika je o ovládání informací. A informace, kterou vám přináší tento blog, zcela mění dosavadní politiku. Jelikož planeta Nibiru je tzv. planeta bohů. V dnešní době jim budeme říkat vesmírní inženýři, kteří mají tak neuvěřitelně vyspělou technologii, že jsou pro nás jako bohové. Mohou díky své technice vytvořit planetární systémy, mohou v nich vysadit život a mohou dokonce tento život ovlivňovat evolučně i geneticky a v neposlední řadě i psychicky. Nibiru je uměle vytvořená planeta, na které žije vysoce technicky vyspělá civilizace. Tato umělá planeta se nám zdá velice nepředstavitelná, ale v dnešní době satelitů , superpočítačů a scifi filmů s 3D animací, si ji lze představit i docela snadno. Nibiru je vlastně jakoby taková umělá planeta jako např. známe z filmu Hvězdné války DEATH STAR´´ Hvězda smrti´´, jenže pokrytá umělou atmosférou chránící její obyvatele před kosmickým zářením. Nibiru umělá planeta tedy slouží jako kosmický transport, zároveň jako obydlí pro civilizaci Annunaků a zároveň jako technologický nástroj pro vesmírné inženýrství (lasery, nanotechnologie, gravitační paprsky, elektromagnetické impulsy, neutrinové impulsy, chladící zařízení vyrabějíci 0 Kelvinů tedy -273,16°C, chemické transmitace nám neznámých prvků, psychoemulátory a psychotransmitery, biologicko-genetické inženýrství,atd.) A co tedy Annunakové jako vesmírní inženýři dělají? Velice chytře a potajmu se opatrně starají a chrání jejich ovečky lidi a celý ekosystém, před přemnožením a hlavně aby nezničili to, co stvořili jejich bohové. Vytvářejí nové planety, planetky a vysílají pravidelně komety, které sebou nesou ve zmrzlém ledu velký náklad biologického a genetického materiálu (nové DNA z dílny mistrů). Dále mění fyzikální podstatu celé Sluneční soustavy, viz. retrográdní pohyby planet a velké naklonění planetární ekliptiky proti gravitaci mateřské hvězdy. Jak takové vesmírné inženýrství vypadá v praxi?
Čeká nás potopa světa? Nebo naopak všechny oceány zamrznou a vznikne neuvěřitelná doba ledová? Jelikož Nibiru obíhá řekněme pravidelně kolem Slunce, byla tu již v minulosti. Kdybychom měli záznamy z té doby, jistě bychom byli lépe připraveni. Jelikož nemáme žádný velký údaj o této planetě za posledních 2000 let , můžeme se domnívat, že v té době planeta Nibiru byla daleko za oběžnou dráhou Pluta a minulé civilizace ji nedokázali zaznamenat, stejně jako my dnes? Ale v období, kdy vláda egyptské říše dosahovala největšího rozkvětu, se z této doby zhruba 2000 let př.Kristem (tj. tedy před asi 4000 lety, tudíž první a jediný záznam o délce oběhu planety Nibiru) objevují záznamy o záhadné planetě, která mění sklon rotační osy Země k rovině ekliptiky (rovina oběhu kolem Slunce). Tyto záznamy jsem našel v „Egyptské knize mrtvých“, kterou přeložil z originálních hieroglyfů český egyptolog Jaromír Kozák. Dále se tu píše, že neznámá planeta svou velkou gravitací nahnula Zemi a tím se změnilo klima tak, že se oteplilo a vznikly cykly střídání se ročních období jaro,léto, podzim, zima. Před tím tyto cykly vůbec neexistovaly a všude bylo po celý rok stejně. Je to až neuvěřitelné a doslova by k tomu nikdo z nás ani nedospěl, kdyby nás na tuto přesně zaznamenanou změnu egyptská civilizace neupozornila. Jenže moderní věda na skutečnost, že se něco stejného událo v historii Země, znovu narazila.
Jak takové naklonění zemské osy vlastně vypadá z dnešního hlediska? I my dneska zaznamenáváme měnící se klima každých zhruba 100 000 let nakloněním osy Země asi o 4 %. Kdy se toto mírné odklonění osy projeví na obrovské celosvětové změně klimatu tzv. dobu ledovou. Během ní obrovské ledovce pokrývají naší Zemi zhruba 35%. Ale dodnes žádný vědec neobjasnil, co tento sklon vyvolává. Já zcela věcně věřím starým civilizacím, které měli možnost pozorovat tyto děje mnohem déle než my. Jak správně uvádějí egyptské spisy, při naklonění zemské rotační osy k ose ekliptiky kolem Slunce na 0° (viz.obr.11) by neexistovaly střídající se roční období. Všude by bylo po celý rok stejné klima. Jak dále pravdivě tvrdí, bylo by při tomto sklonu také na Zemi více chladno, jelikož by obě polokoule byli vystaveny stejně dlouhému slunečnímu svitu 12 hodin a tudíž by se energie ze Slunce dělila dvakrát, oproti dnešní situaci. Na pólech by vzniklé ledovce vůbec neroztávaly, jelikož by neexistovalo krátké polární léto a pořád by přibývaly. 12 hodinové světlo poloviční intenzity nestačí zmenšovat ledovcové příkrovy a vznikla by obrovská doba ledová. Tím pádem by se posunula klimatická pásma níž k rovníku a v subtropickém pásu (dnešní Sahara) by panovalo mírné deštivé klima. Dnešní Země má sklon 23,45° ( viz.obr.12), tudíž vždy jedna polokoule je vystavena déle ke Slunci a vzniká tak situace, že jedna lokace u pólu je ozářena půl ročním světlem a druhá naopak tmou. To znamená více intenzivnější energie ze Slunce na polokouli více k němu nakloněnou. Země má však vlastnost si energii uchovávat (skleníkový efekt) , tudíž vzniká teplejší globální klima než při příjmu poloviční energie při nulovém naklonění. Dalším důkazem je , že v době starého Egypta muselo dojít k radikálním změnám světového klimatu. Podle posledních studií a archeologických údajů se v dřívějších dobách v okolí velkých pyramid v Gíze nacházely lesy, tudíž úplně jiné klima než dnes, kdy se tu nachází jen obrovská poušť Sahara bez lesů. Co tuto změnu klimatu vyvolalo, nám dává odpověď zase jen Nibiru a jejich obyvatelé Annunakové.
Ale naše Země není jediná planeta, která se potýká s nakloněním její rotační osy. V naší soustavě jsou nakloněny běžně všechny planety o pár stupňů, ale je tu další abnormalita. Je jím planeta Uran, která má nakloněnou rotační osu vůči Slunci o 97,9°, což znamená, že je ke Slunci natočen ne rovníkovými pásy, nýbrž jeho póly. K lepší představě si můžeme, představit, že se po oběžné dráze kolem Slunce neotáčí, nýbrž valí se jako sud. Střídavě tedy mění pozice obou pólů ke Slunci a nemá tudíž střídání se ročních období (jak náhodné s egyptskými tvrzeními?). Uran má také kolem sebe velkou soustavu prstenců a měsíců. Podle nejnovějších pozorování a také díky údajům sondy Voyager 2, který prolétl v blízkosti této planety, má Uran 6 velkých měsíců, více jak 9 malých a soustavu nepatrných těles, které tvoří jeho prstence. Samozřejmě tyto tělesa a měsíce obíhají kolem Uranu podle jeho naklonění, takže když je jeden z pólů natočen ke Slunci, vypadá Uranova soustava jako terč (viz.obr.13). Toto podivné chování, je jedinečné v naší soustavě a je zřejmé, že nemohlo vzniknout pouhým vlivem Slunce, (mateřské hvězdy) jelikož Uranovo natočení je proti gravitaci Slunce nemožné. Musíme tedy brát ohled na nějakou jinou sílu, která toto vše způsobila. Vědci si nad tímto problémem dlouhou dobu lámou hlavu. Nejprve si mysleli, že naklonění mohla způsobit zase jen kometa, která velkou rychlostí narazila do Urana a tím ho naklonila. Jenže matematické výpočty spočítaly, že na takové naklonění obří planety je potřeba více energie, než kterou může poskytnout srážka s malou kometou. Dokonce srážka s největší planetou s pevným povrchem, kterou je Země, by pořád nestačila k tak katastrofickému naklonění celé osy těžkého tělesa. Tudíž se shodli na tom, že střetnutí muselo být s tělesem, které je větší a tudíž hmotnější než Uran sám. Dále nemuselo dojít k přímé srážce, ale tyto dvě obrovská tělesa mohla jen prolétnout v těsné blízkosti a jejich obrovské gravitace se vzájemně ovlivnily. Astronom Garry z Imperiál HuntCollege v Londýně to shrnul v šesti slovech: “Uran kdysi dávno dostal mohutný úder!“. Avšak ani v ústních shrnutí, ani v dlouhých písemných zprávách nebyl učiněn pokus vysvětlit, co bylo ono „něco“, odkud to mělo přijít, a jak došlo ke kolizi či střetu s Uranem.
Jsme opravdu první civilizací, která tuto změnu zaznamená? Nebo již byla zaznamenána, ale mi to přesto ignorujeme? Pokusíme se zabránit největším tragédiím, nebo byli záznamy schválně ukryty, aby se předešlo panice každých 3600 let?
Půjdeme tedy prozkoumat největší tragedii v historii planety a to pád asteroidu v době před 65 miliony lety, kdy na Zemi vládli obrovití ještěři a dinosauři. Vše začalo globálním oteplováním, stejně jako je tomu i dnes. Život v přízni klimatu jen vzkvétal. Zajisté, je tu otázka: Jak to, že zde měli skleníkové plyny, když neměli továrny a auta? Skleníkové plyny v atmosféře vznikají hlavně z vulkanické činnosti sopek. Takže, když vybuchne sopka, uvolní se do atmosféry obrovské množství oxidu uhličitého a také oxidy síry a dusíku s methanem. Tím pádem lze s jistotou říci, že jelikož rostou teploty na Zemi díky skleníkovému efektu, musela se tedy zvýšit vulkanická aktivita na Zemi.
Co vlastně ovlivňuje vulkanickou činnost na Zemi? Jsou to hlavně dva faktory. Gravitace a magnetosféra. Obě věci jsou vytvořeny díky žhavému zemskému jádru (viz obr.14),které je velmi těžké a kovové. Je zde hlavně železo a nikl. Železo je velmi vodivý materiál a tak díky neustálému koloběhu tun tekutého železa vzniká jakoby obrovská magnetická cívka. Tento zdroj silného magnetismu vytváří kolem Země neviditelný obal, tzv. magnetosféru (viz obr.15). Tato magnetosféra nás chrání před tzv. slunečním větrem. Což jsou silně elektricky nabité částice (ionizované), které unikly ze Slunce z obrovského výbuchu plazmy z protuberance. Tyto nabité částice by při proniknutí do naší atmosféry nejen zlikvidovali veškerou techniku a elektrické přístroje, ale vznikli by tzv. Superbouře, což jsou nikdy nekončící elektrické výboje z bouřek, jednoduše velmi intenzivní blesky. Naše atmosféra by tedy díky slunečnímu větru byla supervodivá. Tuto supervodivost mohou zaznamenat již teď lidé žijící v blízkosti pólů, kde je magnetosféra nejtenčí a tedy dovolí části slunečního větru proniknout k nám. Tento jev se nazývá polární záře a je docela častým pozorovatelným jevem. Polární záře je jev, kdy se ionizované a z toho kladně nabité částice plynu slunečního větru dostanou do atmosféry a začnou vznikat miniaturní elektrické výboje spojením se záporně nabitými částicemi v atmosféře. Společně se slunečním větrem putuje smrtonosný proud ultrafialového záření, záření gama a rentgenového záření a pokud by naše planeta nenastavila silný magnetický štít, zničil by tento vítr veškerý život na Zemi. Proto je magnetosféra velmi důležitá pro udržení rovnováhy hlavně meteorologických dějů na Zemi a hlavně pro ochranu veškeré techniky na bázi elekromagnetické technologie. Magnetosféru má každá planeta, která má hodně těžké tedy kovové jádro. Jupiterovo jádro se skládá především z kovového vodíku (forma tuhého vodíku, který je v pevném stavu díky obrovskému tlaku ) což způsobuje, že Jupiter má také magnetické pole a to 4000krát silnější než má Země. Saturn má obdobný vývoj jako Jupiter, ale je menší a jádro se skládá také z vodíku, ale i ze železa, křemičitanů a kyslíku. Tedy zase kovové jádro s velkou gravitací a magnetosférou. Můžeme se tedy domnívat, že Nibiru bude mít též kovové jádro s obrovskou přitažlivostí a magnetosférou, ale jen Annunakové sami vědí jakou speciální technologickou a fyzikálné chemickou strukturou je vybaven jejich Nibiru. Nezbývá nám tedy než se řídit našimi dostupnými znalostmi o astrofyzice a předpokládejme tedy, že Nibiru má hmostnost a složení podobnou se Saturnem.
Jestliže se k nám přiblíží se svou obrovskou magnetosférou, tak podle zákona fyziky nám naší pozemskou úplně vyruší a spojí se a začnou se dít neuvěřitelné věci, kdy všechny kovové látky budou vyzvedány vzhůru( samozřejmě, že nezačnou létat díky zemské gravitaci, ale budou se chovat nestabilně, viz ručička kompasu se bude točit obrovskou rychlostí) včetně tekutých kovů uvnitř jádra, které budou silně přitahovány k povrchu a nastane tak neuvěřitelný vulkanismus Země. A jsme nyní u problému vulkanické činnosti. Jestliže se jen o maličko zmenší naše gravitace,(teoreticky) začnou na povrch proudit neuvěřitelné množství magmatu. Hory se otevřou a budou chrlit extrémní množství smrtících látek a skleníkových plynů. Typickým příkladem je měsíc Io, který má extrémní vulkanickou činnost vyvolanou velmi silnou gravitací blízkého Jupitera (viz obr.16). Denně zde tryskají tuny magmatu na povrch, takže Io se neustále mění a jeho povrch proto vypadá jak pizza s různým druhem přísad. A proč tedy není vyvolaná vulkanická činnost na jiných měsících Jupitera? Zcela jednoduše. Nemají povrch, takový, jako známe na Zemi nebo jaký je na Iu. Jejich jádro je obaleno obrovskou vrstvou vody a ledu. Tak třeba Europa má veliký ledový krunýř, který je tlustý přes 50 km a pod ním je ještě obrovský oceán vody.Vulkanismus zde probíhá v obrovském tlaku vody a tedy je velmi mírněn, i když Jupiterova gravitace se snaží deformovat a rozbíjet tuny ledu na povrchu. Z toho vyplívá, že kdyby Země byla celá obklopena zamrzlým oceánem s velmi tlustou vrstvou ledu, byla by dosti potlačena vulkanická činnost na Zemi, jelikož by nás chránil obrovský tlak vody působící na sopky. Dá se říci, že by je ucpal jako zátkou. Samozřejmě by některé velké sopky vybuchovaly dále, ale výbuch v tak obrovském tlaku je mírněn a ve vodě se škodlivé látky rozpouští, takže voda slouží jako obrovský filtr proti smrtícím plynům sopek. Jenže na Zemi máme i sopky na souši, které chrlí tuny nebezpečných plynů přímo do ovzduší a tím nám suchozemským živočichům znemožňují žít dál na povrchu. To byl také důvod proč před zhruba 300 miliony lety žili živočichové a rostliny jen v oceánech a ne na souši. To k tomu připočtěme zemětřesení, která se objeví skoro na celé planetě a v neuvěřitelném měřítku, díky posuvu kontinentálních desek.
Změnila se tedy v období dinosaurů naše gravitace a začala tak epocha extrémní vulkanické činnosti? A co zapříčinilo tuto hrozbu? Nibiru nám vlastně dává spoustu odpovědí na minulost a zároveň i na budoucnost naší Země. A jak se tedy mění gravitace? Největšími tzv. měniči naší gravitace jsou Měsíc, protože je nejblíže a Slunce, protože má nejsilnější gravitaci. Někteří astronomové dokonce zjistili i vliv gravitace z Marsu a Venuše a zřejmě naší vulkanickou činnost ovlivňují i obří vzdálenější planety. Nikdo neví, jak tato propojená Sluneční soustava vlastně funguje. Jediná věda nazývaná Astrologie pojednává o působení planet na lidský osud, možná, že však působí na pozemské dění mnohem výrazněji než si myslíme a neměli bychom to podceňovat. Jelikož se za posledních 100 let zvýšila vulkanická činnost mnohonásobně a největší nárůst vulkanismu byl a je zaznamenáván za poslední 4 roky velmi často, dá se usuzovat, že na to má velký vliv měnící se gravitace a magnetosféra. Nejlepším důkazem je probuzení největší evropské sopky Etny na Sicílii, nedávný obří výbuch islandského vulkánu Eyjafjallajökull či katastrofální zemětřesení na Tahiti a obří tsunami v Indickém oceánu.
Měsíc, společně se Sluncem díky tomu, že ovlivňují gravitaci Země, vlastně pohybují všemi oceány a způsobují tak odliv a příliv (viz obr.17 a 18).Nejmenší odliv je, když je měsíc v půlfázy, tehdy jsou v rovině za sebou Země, Slunce a Měsíc je vedle Země. Což znamená, že měsíční gravitace ruší gravitaci Slunce a vlastně se jakoby přetahují o naše oceány. Největší příliv je při měsíčním novu a tehdy jsou v rovině za sebou Země, Měsíc a Slunce. Tím se gravitace Slunce s Měsícem spojuje a přičítá, vlastně nám společně vyzvedávají naše oceány.
Tohle je důkaz, jak je gravitace velmi citlivá záležitost a jen sebemenší změna jiného tělesa v systému může radikálně změnit třeba odliv a příliv. Tento ničiví vliv bude mít neuvěřitelné následky. Pohyb kontinentů se urychlí a během minut vzniknou pohoří. Vulkanická činnost na Zemi je velmi drastická a ve sluneční soustavě poměrně vzácná. Vždyť existují pouze tři vulkanicky činná tělesa Jupiterův měsíc Io, Neptunův měsíc Triton a Země. Z toho Země je samostatná planeta bez silných gravitačních vlivů blízké obří planety, jako je tomu na Iu a Tritonu. Podle toho můžeme usoudit, že Země samotná má nejsilnější geologickou aktivitu vůbec ze všech těles ve Slunečním systému. třiavě poměrně vzácnáI když si to moc neuvědomujeme, že žijeme na tak „nebezpečně“ aktivním tělese, mohli jsme i dnes pozorovat vznik úplně nového ostrova na Islandu, který vystoupil z moře před očima lidí během několika hodin.
Dalším důkazem vlivu gravitace planety na vulkanismus jiného tělesa je náš Měsíc. Velkou zajímavostí je, že jedna strana Měsíce je pokryta tzv. tmavými moři a druhá takové oblasti postrádá (viz.obr.19).
Jak je možné, že odvrácená strana je úplně světlá bez tmavých moří a ta přivrácená je jich plná? Přivrácená strana k Zemi, tudíž strana, kde se nachází veškeré tmavé oblasti vzniklé vylitím lávy, mají souvislost s gravitací Země. Zemská gravitace působí na přivrácenou stranu a jakoby vytahuje z pod povrchu lávu a tak vznikla rozsáhlá temná moře na Měsíci. Nyní jsme prošli několika teoriemi moderní astronomie sluneční soustavy a odkryli jsme pozadí vesmírného inženýrství. Pochopili jsme neuvěřitelné gravitační přetahování planet a jejich měsíců. Ale jsme opravdu první, kdo má takové důkazy existence Nibiru a Annunaků? Patříme opravdu k první civilizaci, která zdokumentovala jako první Uran, Neptun, Pluto a jejich měsíce? Mám dostatek důkazů, že objevy, ze kterých jsme plní úžasu, byly již známy před 6000 lety!!! My je jen znovu objevujeme a potvrzujeme jejich pravdivost. Ve Státním muzeu ve východním Berlíně ( v katalogu pod číslem VA/243) se nachází nejméně 4500 let stará sumerská hliněná deska, na které je zcela zobrazena naše „moderní“ sluneční soustava( viz.obr.20) Vidíme zde detailní kompletní sluneční soustavu se Sluncem uprostřed (heliocentrická), okolo něj jsou dnes známé planety. Sumerský obrázek, však vykazuje určité odlišnosti od dnešního popisu soustavy. Nejedná se o umělcovu chybu ani o špatnou informovanost v té době. Naopak! Ony odlišnosti - jsou dvě - jsou velmi významné a dnešní astronomové již na ně stále častěji narážejí. První se týká Pluta. Všimněte si na sumerské tabulce, že se nachází mezi Uranem a Saturnem a ne za dráhou Neptuna, jak to známe dnes. Také je Pluto mnohem větší než náš Měsíc, což dnes víme, že tomu tak není. Tímto toto zobrazení přímo dokazuje, že Pluto byl větší než je dnes , kdy při obrovské katastrofě byl vytržen a rozpůlen na dvě samostatné části a začal obíhat po své bizarní dráze. Starověké pojednání o původu Pluta dokládá nejen faktickou znalost, ale i velkou zkušenost s astronomií. Zahrnuje pochopení komplexních sil vesmírného inženýrství, které formovaly sluneční soustavu, stejně jako rozvinuté astrofyzikální teorie, dle nichž se měsíce mohou stát planetami, případně se může zvrátit proces formování planet a tyto zůstanou měsíci. U Pluta se tak podle sumerské kosmogonie stalo a nejnovější důkazy a poznatky to jen potvrzují. Druhou odlišností a pro mě tou nejdůležitější, je zobrazení planety Nibiru, která se nachází mezi Jupiterem a Marsem. Tedy tam, kde se nalézá nám dnes známý Pás Asteroidů.
Skrývá tedy Pás Asteroidů nějaké tajemství o planetě Nibiru? Jak vznikl tento zvláštní shluk kamenů poletující všemi směry po výrazně eliptických drahách? Některé dokonce přímo křižují oběžnou dráhu se Zemí, tudíž kdykoliv hrozí teoretická srážka(viz.obr.21). Všimněte si na obrázku( jsou zde červeně označeny asteroidy), které protínají Zemskou oběžnou dráhu. A to jich je jen pár, o kterých dnes víme. Další tisíce čekají na objevení, až prolétnou těsně kolem Země, nebo na ni přímo dopadnou.Teď nechci nikoho strašit, ale toto jsou opravdu faktické okolnosti, které panují v naší neklidné sluneční soustavě. Co ale tento neklid a chaos způsobilo?
Nejprve si něco řekněme o asteroidech. K dnešnímu dni vědci odhalili více než 40000 tisíc asteroidů neboli planetek. Domnívají se, že jich ve skutečnosti však je sta tisíce a čekají teprve na svá objevení. Jak zajímavé tvrzení shodující se k objevování planety X. Jenže rozdíl je, že planetky jsou blízko a mají velice malý rozměr (od větších 200 km v průměru až po kusy kamenů 15 metrů v průměru). Kdežto Nibiru je obrovský (kolem 100 000 km v průměru), ale je zas extrémně daleko od Země. Asteroidy se v minulosti srazily se Zemí a zanechaly po sobě stopy v podobě kráterů (např. kráter v Arizoně, jehož průměr přesahuje 1 km). V době před 65 miliony lety způsobila kolize s planetkou o průměru 10 km obrovské kataklyzmata, které způsobily vymření dinosaurů. Tyto kolize se stávaly v minulosti, mohou se tedy stát i teď. Dnešní vědci si tuto obrovskou hrozbu začínají uvědomovat. Také státní instituce začali podporovat projekty, které sledují oblohu a mají předem zjistit eventuelní nebezpečnou srážku s většími tělesy. Jedna taková agentura se jmenuje Spaceguard Foundation a střeží neustále nebe před potenciálním nebezpečím. Je však dnešní technika dostačující, abychom včas zjistili nebezpečnou srážku? S velikým politováním musím říci, že ne! K tomuto pesimistickému tvrzení, mě přesvědčili sami astronomové, kdy 17.března 2004 se k nám přiblížil asteroid o průměru 200 metrů na vzdálenost pouhých 42000 km (viz.obr.22). Tato zpráva byla zveřejněna v médiích až po jeho těsném přiblížení. Podle názorů většiny odborníků na toto blízké setkání nejenže nebyli připraveni, ale ani netušili, jestli k nám asteroid nespadne. Jelikož prolétal opravdu těsně kolem Země, mohla ho k sobě přitáhnout svou gravitací velmi snadno. Z toho vyplývá, že dnešní vědci pověření ke zkoumání tohoto tělesa ,vůbec nevěděli odkud asteroid letí. Do poslední chvíle netušili, kam vůbec letí a jestli možná nespadne na Zemi. Až když se tento asteroid začal vzdalovat, mohli si oddychnout a zveřejnit celému světu, že tu prolétá zcela neškodný malý asteroid o průměru jen 200 metrů. 200 metrů je vám málo? Toto těleso letělo vesmírem rychlostí přes 15 km za sekundu. Při dopadu na Zemi, by zemská gravitace zrychlila jeho rychlost na 75 až 100 km za sekundu. Při nárazu tohoto tělesa by se vyvinula tak ohromná kinetická energie jako při výbuchu nejméně dvou atomových bomb. Musím jen říci, že jsme měli obrovské štěstí, že se tato katastrofa nestala. K čemu tedy je tento vesmírný program pro ochranu před asteroidy? Prakticky k ničemu. Ale je určitě výhodný pro média, která mají uklidnit strachující se nic netušící obyvatele Země, že jsou pod výbornou ochranou vědců a nejnovější techniky. Na Zemi denně dopadají desetitisíce tun těles velikosti asi jako zrnko písku, kdy můžeme tento jev zaregistrovat jako rychle letící zářící těleso, tzv. padající hvězdu. Většina z nich shoří při průletu atmosférou a nedopadne naštěstí na zem. Naději dopadnout na Zemi mají jen velké meteoroidy, které se na obloze projeví jako extrémně jasné meteory, tzv. bolidy. Nejznámějším bolidem byl tzv. Příbramský meteorit, nalezen tedy na území ČR, který měl údajnou hmotnost před dopadem více jak 1000 kg, takže velikostí byl asi jako malé auto Smart. Při dopadu značná část meteoru shořela díky tření s atmosférou Země a jeho hmotnost se zmenšila na 35 kg a velikostí se podobal na větší televizi. Pravidelnost těchto dopadů velkých meteoritů též není znám, ale jelikož jsme na povrchu nalezli dosti značné množství meteoritů, lze předpokládat, že větší meteority padají na povrch Země denně. Snadno se nacházejí v polárních oblastech, kde není odkryta hornina, ale je zde trvale polární ledový příkrov, který má bílou barvu a při dopadu meteoritu, se zbarví okolí do tmavé barvy z úlomků vyhořelé hmoty, tudíž lze zřetelně nalézt místo dopadu i z velké vzdálenosti. Meteority spadlé do oceánů a moří, zřejmě velice těžko nalezneme. Ale doposud nelze s určitostí tvrdit, kam přesně meteorit dopadne nebo jestli hrozí lokální výbuch a následný vznik kráteru na obydleném místě. Mohu jen potvrdit, že podle matematických výpočtů pravděpodobnosti, lze s jistotou říci, že uvidíte či v horším případě ucítíte na vlastní kůži, spadnout větší meteorit, než že vyhrajete 5000 Euro v nějaké hře v sázení. Jak tedy naše dnešní moderní civilizace může být tak sebevědomá a tvrdit, že má vše pod kontrolou, že zná celou sluneční soustavu a dokáže objevovat další, když ani neví co se děje v bezprostřední blízkosti Země?
Tyto stále se objevující spekulace mě znovu přesvědčili, že bychom se opravdu měli začít učit od starých civilizací, které měli tyto jevy přesně zaznamenány a měli možnost je mnohem déle pozorovat. Odkud se tedy tyto potenciálně nebezpečné kusy kamenů vzaly?Jak dostaly energii k tomu, aby obíhaly kolem Slunce ve výrazně eliptických či retrográdních dráhách, tudíž se jeden čas vzdalují od Slunce proti jeho obrovské gravitaci? Kde se vzala tak ohromná energie, která způsobila chaos v blízkosti Země? Poslední logické východisko dává zase jen planeta Nibiru. Podle sumerských spisů byla v minulosti na místě, kde se dnes nachází Pás Asteroidů, velká planeta. Tato planeta byla celá obklopena oceánem bez souší a kontinentů. Podle nejnovejších vědeckých výzkumů byla celá planeta zamrzlá a nebo se v blízkosti pólů vyskytovaly obrovské trvalé ledové čepice. Tuto planetu pojmenovali Tiamat (ze sumerského překladu to znamená „Panna života“). Kolem Tiamat obíhalo 10 malých měsíců a 1 velký s názvem Kingu ( „Veliký posel“). Jednoho dne se však do poklidné Sluneční soustavy vnesl chaos. Planeta Nibiru vpadla do systému a začala měnit vše, co bylo obvyklé a konstantní. Toho dne však prolétla v těsné blízkosti Tiamat. Přitom její satelitní měsíce narazily na tuto vodní planetu, která se vzápětí rozlomila (viz.obr.23)Povšimněte si též na obrázku, že zde není Země. Ano, sumeřané popisují vznik Země až po následné srážce z planety Tiamat.
Jedna část Tiamat byla vcelku vymrštěna na dnešní oběžnou dráhu Země spolu s jedním velikým měsícem Kingu a druhá část se při mohutném výbuchu roztříštila na malé části a kusy kamenů, které známe dnes jako Pás Asteroidů (viz.obr.24).Tento vznik asteroidového pásu, lze považovat téměř za oficiální, jelikož dnešní vědci již uvádějí, že tento shluk asteroidů musí pocházet z nějaké planety, která se roztříštila na kusy. Tím opět potvrzují 6000 let staré sumerské vědění. Jestliže Země vznikla takovým drastickým způsobem, museli bychom nalézt veliké stopy po tomto rozpůlení planety? Ovšemže! Nalézáme je neustále. Díky této teorii vzniku Země rozpůlením veliké vodní planety, lze vysvětlit spoustu doposud neobjasněných skutečností. Představte si dnešní pěkně kulatou Zemi, na které vypustíte všechny moře a oceány. Vzniknou vám po nich hluboké prolákliny a celá Země bude vypadat jako kus neforemného kamene s dírami po oceánech. V dávné historii asi před 200 miliony lety existoval na Zemi jen jeden obrovský kontinent Pangea, který zakrýval zhruba necelou polovinu Země a druhá půlka byla jen oceán. Když bychom vypustily oceány v této době, zjistili bychom, že Země má z půlky obrovskou vyhloubeninu a z druhé je kontinent. Co z toho vyplývá? Je opravdu neuvěřitelné, že takovýto tvar odpovídá opravdu při odlomení kusu planety. Po 200 miliónu let se Země pomalu díky své gravitaci opět tvaruje do tvaru koule (nejmenšího objemu v prostoru) a kontinenty se rovnoměrně oddalují a rozmisťují po celé planetě. Celá planeta se postupně zakulacuje a hmota se roztřídí díky rotaci. Je to podobné jako u hrnčířského kola, kdy otáčením neforemné hlíny vytvoříte kulatou nádobu, gravitaci nahradíme stiskem vašich dlaní a prstů.Hmota Země se vrství a vznikají pohoří. Studoval jsem jeden rok geologii na univerzitě, takže jsem měl všechny tyto děje vzniku kontinentů a pohoří velice důkladně probrané. Ale nikdo mi nikdy nevysvětlil, kde se vzala energie pro vznik jednoho obrovského kontinentu? Nebo proč má Země rozsáhlé prolákliny, které jsou zaplněny oceány? Vždyť kdyby Země vznikla normálním běžným způsobem formováním díky bombardování těles (otáčením na hrnčířském kole), musela by se během 4,9 miliard let zformovat téměř na dokonalou kouli bez větších pohoří a hlavně bez hlubokých proláklin. Gravitační tzv. slapové síly zformují těleso vždy do koule, pokud má dostatečnou gravitaci. Proto naše Země by měla dnes mít mělký oceán bez kontinentů a nemá mít žádné vysoké hory, hluboké prolákliny a vulkanická činnost by měla být dávno vyhaslá! Kde naše Země vzala tolik energie, aby po miliardy let byla bez pomoci jiné gravitace (slapové síly) z blízké velké planety vulkanicky nejaktivnějším tělesem ve sluneční soustavě? Nikdo mi to nebyl schopen vysvětlit, až dnešní nenáboženské a nepolitické (velice přesné) překlady mezopotámských písem starých 6000 let.
S Dnešní vědci nejsou doposud schopni vysvětlit vznik komet, ani jejich retrográdní eliptické oběhy, ani jejich složení. Co tedy dnešní vědci zkoumají? Podle mého názoru se jen předhánějí, kdo bude tím prvním objevitelem něčeho, co již bylo objeveno možná i několikrát v minulosti, aby se jen jejich jméno stalo slavné tímto objevem. Pojďme společně tyto nejúžasnější a nejtajemnější tělesa prozkoumat pomocí moderních poznatků. Komety jsou složeny převážně z pevného tmavého jádra, které se skládá na povrchu hlavně z uhlíkatých sloučenin jako je methan či ethan. Zmrzlý tuhý methan dává jádru komety tmavé až černé zbarvení. Vnitřek jádra je nám doposud záhadou, ale jelikož uniká z komety úžasný obrovský plynný chvost složený převážně z vodní páry, musí být vnitřek naplněn vodním ledem a následně vodou. Komety jsou zcela neaktivní zmrzlá tělesa, která nemají ani vnitřní ani povrchovou aktivitu. Energii dostanou až následným přiblížením se ke Slunci a to ve vzdálenosti 3 až 2,5 AU, tedy tam kde je pás Asteroidů. Po ozáření Sluncem černého jádra začne led uvnitř tát a následně se tekutá voda začne vařit. Obrovský tlak uvnitř zabaleného jádra způsobený vznikem páry doslova protrhne tuhý uhlíkatý obal a vytryskne z něho množství páry v podobě překrásného svítivého ohonu. Protržením jádra se také uvolní pevné prachové částice a menší kusy kamenů. Takto funguje Kometa jakoby obdoba kosmického parního stroje. Po oběhu kolem Slunce se zase začne vracet zpět do hlubokého mrazivého vesmíru, kde se za nedlouho zase povrch jádra uzavře a voda v něm ztuhne. Kometa se stane znovu mrtvým kusem kamene bez nádherných efektních ohonů. Tento proces se opakuje při každém přiblížení komety ke Slunci. Jelikož však pokaždé ztrácí velké množství materiálu z jádra, dá se říci, že životnost komet je velice malá porovnáním s jinými tělesy v soustavě. Každá kometa má svůj specifický oběh, který může trvat jen pár let ale i třeba několik miliónů let. Nejznámější kometou v celé novodobé historii Země je bezesporu Halleyova kometa (viz obr.25).Její retrográdní oběh kolem Slunce trvá 76 let. Je to nejen nejznámější kometa, ale i doposud nejvíce pozorovaná. Podrobné údaje poskytla sonda Giotto, která se 14.března 1986 přiblížila na vzdálenost jen 800 km od jádra této komety a zaslala nám doposud nejlepší snímky . Toto uhelně černé jádro velikostí i tvarem připomíná ostrov Manhattan v New Yorku nebo chcete li ve 3D rozměru tvar připomíná dva neoloupané buráky v jedné slupce. Dále spektroskopická měření ukázali, že z jádra uniká značné množství vodní páry, tudíž uvnitř jádra musí být tekutá voda. Tekutá voda uvnitř tělesa, které letí skrz naší celou sluneční soustavou? Odkud se tato voda vzala? Proč komety ožívají zrovna v území pásu Asteroidů, tedy tam, kde Sumeřané popisují vznik komet? Ožívají komety v pásu Asteroidů jelikož zde i vznikly? Podle dnešní teorie pochází komety z tzv. Oortova oblaku, který je vzdálen více než 100 000 AU od Slunce. Oortův oblak pojmenovaný podle jeho obhajovatele, lze jen teoreticky popsat jako náhodný shluk kometárních jader, které díky přesahu jiné sluneční soustavy, či pohybu galaktických ramen se srazily s jinými tělesy a dostali energii k oběhu kolem Slunce. Toto tvrzení je nejenže odvážné, jelikož nikdy nikdo Oortův oblak neviděl pomocí dalekohledů, protože je extrémně daleko ( stejné tvrzení s planetou Nibiru), ale byla by obrovská náhoda té pravidelnosti srážek a vystřelení komet zrovna směrem ke Slunci, jelikož je jich nevyčíslitelné množství. Jak tento Oortův oblak vznikl? Proč vědci přesně neuvedou hnací sílu komet? Proč mají komety podobné či stejné složení jakoby pocházeli ze stejného původního místa? Když někdo tvrdí, že komety pochází z teoretického Oortova oblaku, já tvrdím, že díky popisu všech těchto dějů je pro mě přirozenější teorie vznik komet a jejich retrográdních pohybů díky planetě Nibiru. A to k tomu mám ještě záznamy starých civilizací, které vysvětlují dnešní objevy a tím pádem shodu s vyslovenými argumenty.
Kdo dokáže, že Oortův oblak skutečně existuje a když existuje, tak jakým způsobem vznikl a jak se z něho vystřelují komety? Argumentům dnešních vědců k tomuto problému lze opravdu stěží uvěřit. Nepodložené důkazy a opravdu nesmyslné teorie připomínají vědce spíše jako děti hádající se na jednom pískovišti. Já bezesporu budu věřit realistickým argumentům starověkých astronomů, kteří nám svými spisy starými 60 století dávají jedinou logickou odpověď na tyto dnes neobjasněné jevy. Jsem realista, tudíž věřím věcem, které vidím, či si na ně lze sáhnout. Jenže ve vesmíru jsou věci tak vzdálené, že si na ně sáhnout nelze a některé dokonce není vidět ani tím nejdokonalejším dalekohledem. Ale když není něco vidět a přesto zanechává za sebou výrazné stopy, tak když se budu řídit svým vlastním rozumem, musím konstatovat, že to opravdu existuje a je jen otázkou času až to uvidím. Vím, že jeden lidský život je opravdu krátký na objevení Nibiru, jelikož jeho celý oběh kolem Slunce trvá 3600 let. Ale vědci, kteří v minulosti věřili, že stroje těžší než vzduch mohou létat, ti co věřili, že Země je kulatá nebo ti kteří se domnívali, že lze jednou cestovat na jiné planety, dokázali všem, že je to pravda a nám tím zanechali obrovskou naději uskutečnit další neuvěřitelné věci. Jednou vše, co se nám dnes zdá nepředstavitelné a nereálné, bude v budoucnu snadné a zcela běžné.
Nezbývá nám tedy nic jiného, než začít hledat opravdové hmatatelné důkazy po existenci 10.planety. První kdo přišel na údajnou planetu, která má obrovské rozměry a gravitaci a nachází se daleko za Plutem, byl Joseph L.Brady z Lawrence Livermore Laboratory v Kalifornii. Ten se zabýval poruchami v oběžných drahách Urana,Neptuna a následně i Pluta. Určoval předpokládanou trajektorii Halleyovi komety a zjistil, že její oběžná dráha rovněž vykazuje poruchy. Provedené výpočty jej vedly k názoru, že existuje planeta X a to ve vzdálenosti asi 64 AU od Slunce s oběhem o trvání 1800 pozemských let. To je opravdu velmi zajímavé tvrzení shodující se sumerskými záznamy o Nibiru. Sumeřané však popisují oběh Nibiru na 3600 let a Brady uvádí přesně polovinu tedy 1800 let. Je to náhoda, nebo matematická chyba? Brady uvádí, že planeta X obíhá v kruhové oběžné dráze, kdežto Sumeřané znázorňují výrazně eliptickou oběžnou dráhu Nibiru. To by se shodovalo ve výpočtech poloviční doby oběhu planety, jak Brady označuje na 1800 let. Brady učinil další závěry, které byly až v překvapivém souladu se sumerskými údaji: totiž že planeta obíhá retrográdně, a že její oběžná dráha se nenachází v téže rovině (ekliptice) jako dráhy ostatních planet ( s výjimkou Pluta), ale je vůči ní skloněná až o 30°.
Brady nebyl však jediný, který narazil na viditelné stopy po obří 10.planetě v naší soustavě. V červnu roku 1978 objevil james W.Christie v U.S. Naval Observatory ve Washingtonu skutečnou senzaci. Zjistil, že Pluto má měsíc ( pojmenoval ho Charón) a že je Pluto mnohem menší než se myslelo. To Pluto vyřadilo ze hry jako gravitačního narušitele Neptuna a dokonce začali spekulace, že Pluto nemůže být považován za planetu, nýbrž jen planetku. Kromě toho Charonova oběžná dráha kolem Pluta ukázala,, že stejně jako Uran, i Pluto leží částečně skloněn na boku. Tímto dostali astronomové nový důkaz, že v našem systému existuje nějaký obrovský narušitel, který převrátil Uran, vypudil Pluto a donutil Triton, aby obíhal retrográdně. Díky těmto faktům, začali další vědci Robert S.Harrington a Thomas C.von Flandern zkoumat pomocí počítačových simulací poruchy planet. Došli k závěru, že obrovská planeta, se skloněnou oběžnou dráhou s poloosou méně než 100 AU skutečně existuje.
K hledání planety X se pak připojila i NASA, zejména pod vedením Johna D.Andersona z JPL, který 17. června učinil průlomové prohlášení: „Trvalé nepravidelnosti v oběžných drahách Uranu a Neptunu silně naznačují, že se tam skutečně nachází nějaký záhadný objekt – daleko za nejzazšími planetami“, uvádí prohlášení NASA.
Největším průlomem v objevování planety X, bylo vypuštění satelitu koncem ledna 1983 na oběžnou dráhu kolem Země. Ten je citlivý na teplo velmi chladných a vzdálených objektů, které nelze pozorovat pomocí optických dalekohledů. Tento satelit citlivý na teplo zachycené v nitrech planetárních těles dostal jméno IRAS Infrared Astronomical Satelite (Infračervený astronomický satelit). Očekávalo se, že bude schopen zachytit planetu o rozměrech Jupitera až do vzdálenosti 277 AU. Dokud se tomuto satelitu nerozbilo chladící medium, zpozoroval asi 250 000 vesmírných objektů; galaxie, hvězdy, mračna mezihvězdného prachu, kosmický prach, asteroidy, komety a planety. Našel však IRAS desátou planetu Nibiru?Ačkoliv specialisté připouštějí, že bude trvat léta, než se vytřídí více jak 600000 snímků, které IRAS poslal. Oficiální odpověď institutu, který prováděl tento projekt je ne- žádná desátá planeta nebyla nalezena. I přes oficiální popírání se koncem roku objevilo odhalení. Klíčové odtajnění provedla skupina vědců Thomase O´Toolea pracující na projektu IRAS ve vědeckém deníku Washington Post. Tento velmi důležitý článek je dodnes pro mne z nepochopitelných důvodů, ale zřejmě zcela vědomých, schválně ignorován ve snaze ho ututlat před všeobecnou veřejností. Mezi vědci a dnešními astronomi však vyvolává vlnu nepokojů, z důvodu politizovat dnešní vědu, stejně jako tomu bylo ve středověku. Úvodní odstavec z prosince 1983 Washington Post exkluzivního příběhu začínají takto:
WASHINGTON - Nebeské těleso, velké možná jako Jupiter a zřejmě tak blízko Zemi, že by mohlo být součástí sluneční soustavy, bylo objeveno ve směru k souhvězdí Orion teleskopem na oběžné dráze, zvaným Infračervená astronomická observatoř (IRAS).
Objekt je natolik záhadný, že astronomové nevědí, zda jde o planetu, obří kometu, „ protohvězdu“, která nikdy neměla tolik tepla, aby se stala hvězdou(stejně jako Jupiter), vzdálenou galaxii tak mladou, že je doposud v procesu formování svých prvních hvězd, nebo o galaxii tak obklopenou prachem, že neprosvítá světlo z jejích hvězd.
„Jediné co vám k tomu mohu říci, je, že nevíme, co to je,“ řekl Gerry Neugebauer, vedoucí vědec projektu IRAS.NASA k tomuto článku uvedla v dalších číslech deníku WASHINGTON POST:
Když vědci z projektu IRAS poprvé spatřili tajemné těleso a vypočítali, že by mohlo být vzdáleno pouhých 50 miliard mil (zhruba 65 miliard km, 434 AU), vyskytly se spekulace, že se pohybuje směrem k Zemi.
Tajemné těleso, jak se dále píše v reportáži, IRAS zaznamenal hned dvakrát. Takže nemohlo jít o chybu v přístroji. Ke druhému pozorování došlo šest měsíců po prvním, a naznačilo, že se objekt ze svého místa na obloze velmi malinko pohnul. Nejde tedy o kometu, která by se pohybovala mnohem rychleji. „Mohla by to tedy být pomalu se pohybující a velmi vzdálená planeta“, řekl James Houck z Cornellova centra pro radiofyziku a kosmický výzkum a člen vědeckého týmu IRAS. Takže co IRAS vlastně objevil, tázala se veřejnost Veřejné informační kanceláře JPL v únoru 1984. Toto je obdržená odpověď:
Vědec, jenž byl citován v tiskových zprávách, učinil prohlášení, které svědčí o tom, že neměl všechna data o objektu, který zaznamenal IRAS.
Jako správný vědec se důkladně zmínil o tom, že pokud by objekt byl blízko, musel by být velký jako Neptun. Jeli však vzdálený, bude se jednat o celou galaxii.
Tak a všechny předtím oficiálně podané informace jsou nyní předkládány, jako že vědci chyběly data. Už nejde o planetu velkou jako Jupiter, ale jako Neptun a nebo je to jen galaxie. Podle Viliama Gutsche, vedoucího American Museum-Hayden Planetárium v New Yorku je to určitě planeta, ten k tomuto tématu řekl: „Desátá planeta už zřejmě byla spatřena a dokonce katalogizována, ačkoliv optickými dalekohledy ještě není vidět“. Podívejte se pozorně na tyto dva obrázky. Vidíte zde vesmírnou oblohu, kde bylo objeveno záhadné těleso. Na prvním obrázku, pořízeného velmi silným optickým teleskopem je zachyceno tisíce hvězd spolu s galaxiemi a planetou Neptune