strana 6Legitimita sledovaných cílů musí vždy odrážet jejich recentní nutnost. Samozřejmě nepopírám, že GLBT aktivismus byl ve své době velice důležitým politickým nástrojem pro zlepšení společenského klimatu. Nicméně je zde jiná doba – nová doba. Mám za to, že GLBT aktivisté dosáhly cílů, za které bojovaly. A mnohdy tyto cíle v některých zemích i překročili. Co stále chtějí? Kam až chtějí dojít ve své politice? Pokud se včas nezabrzdí, začnou si sami nad sebou kopat hrob, tak jako si ho už delší dobu kopou feministky, kterým dnes už nezbývá nic víc než už jenom kopat kolem sebe a vařit z vody stále to samé dokola už minimálně patnáct let. Nehledě na to, že jistá forma diskriminace může velice dobře stimulovat sebevědomí a pěstovat v sobě snáz osobní hrdost. A vedle toho jako pozitivní prvek diskriminace je možno vidět i v následném efektivnějším vytváření homosexuálních společenských struktur. Může tvořit jakýsi spojovací prvek pro gaye mezi sebou, ale nikoliv na bázi nějakých účelových sdružení nebo aktivistických hnutí. Já osobně jsem ochoten připustit jedinou formu určitého aktivismu. A to takový, který bude sledovat řešení konkrétních situací a osobních selhání, které vzniknou na základě diskriminace. Pomoc konkrétním lidem s konkrétním požadavkem s konkrétním příběhem nebo konkrétním trápením. Bylo by dobré, kdyby právě na toto se soustředili všichni ti, kteří mají plné ruce demonstrování a bojem s transparenty v rukou. Mávat vlajkou umí každý, ale nabídnout skutečnou radu nebo pomoc za předpokladu, že negativní důsledky diskriminace jsou aktuální, už každý neumí. A pokud ano, tak to často bývá jen takové zdvořilostní gesto a to je špatně. Není totiž tak důležité být vidět, ale něco skutečně dělat a mít zásluhy, pokud existuje přesvědčení, že je co napravovat.