strana 5Na druhé straně však existuje určité množství lidí, kteří se vůči homosexuálům nějakým způsobem vymezují a vyjadřují vůči nim projevy diskriminačního charakteru. V tomto případě je však na místě zamyslet se nad legitimitou požadavku existence absolutní tolerance. Nepopírám, že i v rámci dnešní relativně vyspělé společnosti se dá občas narazit na případy, kdy byl konkrétní homosexuál diskriminován na základě své odlišné sexuální orientace. Osobně však nevnímám tuto formu diskriminace za jakkoliv negativní v rámci všeobecného vnímání pojmu rovnosti a svobody. Prvně bych se rád zmínil o slovu svoboda. Požadavek neohraničené svobody projevování své homosexuální orientace vidím dost problematicky. Žádná svoboda nemůže být v rámci vnímání dnešní společnosti chápana absolutně. Svoboda každého jednotlivce je doslova regulovaná politicko-společenskými strukturami, a pro svobody jako takové je velice podstatné, aby ve svých podstatách zachovávaly určitý konformní sociální aspekt. Pro dlouhodobé udržení svobodné společnosti jako celku je důležité, aby jednotlivé minoritní potřeby vznikající na základného pojetí subjektivní svobody nezasahovaly svou podstatou do zásady nekonfliktnosti společenské konformity, která je pro poklidný společenský rozvoj důležitější než jednotlivá minoritní potřeba vztahující se ke svobodě konkrétního individua. Nehledě na tento myšlenkový předpoklad se domnívám, že typově totožná diskriminace, jakou jsou postihováni homosexuálové, je rozšířena mezi všechny skupiny obyvatel napříč celou společností. Nepopírám, že homosexuálové mohou být omezováni na svých právech v různých situacích, zejména např. v pracovním prostředí. Je ale důležité si položit otázku, zdali je toto nerovné zacházení s homosexuály svým způsobem odlišné od ostatních projevů nerovnosti v právech jednotlivců. Není možné vyzdvihovat jeden druh nerovného přístupu k právům a zacházení vůči jinému. Podobným způsobem jako jsou v tomto ohledu omezováni homosexuálové, Jsou omezovány i jiné skupiny obyvatel. Úplně stejně je možno mluvit o omezováni žen, důchodců, nebo lidí, kteří trpí nějakým zdravotním omezením. Podobným způsobem se mnohem častěji mohou cítit být diskriminováni lidé, kteří např. nedostanou práci kvůli nedostatku znalosti cizích jazyků i v případě, že náplň dané práce není tím není nikterak podmíněna. Na pracovním trhu mohou být znevýhodněny i ženy, které pečují o malé děti nebo o nemohoucí rodiče. V duchu vnímání nerovností se zajímavým fenoménem stávají situace, kdy je člověk omezován na svých právech na základě svého fyzického vzhledu. Důležitým faktorem, který ovlivňuje vzájemnou nerovnost lidí je rozdílná míra přístupu k informacím, klientelismus nebo určitý profit některých jednotlivců na základě dobrých známostí nebo vysokého společenského postavení, které jim přináší mnohé výhody oproti ostatním. Tyto všechny zmíněné jevy jsou často ve svých důsledcích nežádoucí, avšak domnívám se, že z hlediska plošného řešení není možné v kontextu dnešní společnosti učinit cokoliv, co by mělo za následek jejich odstranění. Požadavek absolutní rovnosti je utopie, rovnost lze požadovat pouze jako kategorii relativní, přičemž určité modifikace chování lidí ve společnosti, které vedou ke zvýhodnění určité skupiny na úkor jiné, nelze brát a priori jako porušení principů rovnosti, aneb proč by nemohl zaměstnavatel např. projevit svoji svobodu tím, že se zcela autonomně rozhodne, že na obsazovaném místě nechce, aby pracoval homosexuál? Důvody mnohdy nemusí mít čistě diskriminační motivací. Může se často jednat pouze o preferenci dotyčného zaměstnavatele a jeho rozhodnutí upřednostnit heterosexuálního jedince místo jedince homosexuálního. Toto rozhodnutí může být samozřejmě zcela osobního charakteru, ale nemusí značit automaticky negativní postoj k homosexuálům. Podobně jako by neznamenal výběr atraktivního kandidáta na úkor méně hezkého nějakou osobní vyhraněnost vůči obecné skupině ošklivých lidí. Může to být pouze otázka volby a výběru subjektivně příjemnějšího kandidáta, která nikterak nemusí souviset s tím, že kandidát ošklivý nebo homosexuální představoval v rámci osobních zájmů zaměstnavatele nutně kandidáta nepříjemného, z čehož lze snadno dovodit, že takový kandidát pro zaměstnavatele znamenal pouze alternativu méně příjemnou (nikoliv ne nepříjemnou). V rámci této úvahy pak mluvíme spíše než o diskriminaci o nějaké tendenci lidí k preferenčnímu výběru, se kterým je však možno se potkat v každodenních situacích, aniž bychom si to uvědomovali. Tato forma preference však nemůže být svévolně zaměňovaná za diskriminaci.