Jsa vnitřně rozhořčen, oznámil jsem mu po prospané Aidě, že má dobře míněná snaha zprostředkovat mu dosud netušenou krásu vážné hudby dospěla k vyvrcholení a napříště je od této aktivity definitivně osvobozen. Přijal to s nepředstíranou úlevou, což mě dohřálo ještě víc. V mé hlavě uzrál ďábelský plán – když mou nezištnou snahou o zpřístupnění rajských požitků pohrdá můj přítel, nenechám svou dobročinnost přijít nazmar a nasměruju ji na jinou potřebnou bytost. Kromě toho, že bude stejně jako já prahnout po hlubokém opojení z vážné hudby, musí to být navíc i z podstaty harmonická osobnost se vším, co k tomu patří, tj. vysoký štíhlý blonďák do 20 let s andělským výrazem a ryzím charakterem.
Představa tedy byla, zbývalo však vymyslet, jak ji naplnit. Oslovovat každé princátko na ulici mi nepřišlo jako nejlepší řešení, seznámit se s ním přímo na představení však také nebylo příliš pravděpodobné. Sporadicky jsem tam sice nějakého andílka mezi zcela převažujícími důchodci zahlédl, zpravidla byl ale v doprovodu rodičů či spíše prarodičů. Až jsem si vzpomněl na iBoys. Zaregistroval jsem se a podal si inzerát. Ten tam visí dodnes, hudbymilovní andílci ho ale ani po téměř roce ještě neobjevili. Zato mě nezávisle na všem, co mám napsáno v profilu, oslovují při každém přihlášení muži, kteří zpravidla princovský věk opustili již v předchozí generaci (pokud pominu věk prince Charlese, ale kdo z vás si takto představuje prince, že?). Přesto už jsem iBoys věrný zůstal a občas si tu s někým vyměním pár řádek.
Úplně nejčastěji je však průběh korespondence jako přes kopírák: ahoj, jak se máš? - nemáš fotku? – co hledáš? – jak si představuješ sex? – že ho máš doma a tady ho nehledáš, tak co tu tedy děláš? Pokud nedostanu rovnou vynadáno, vzbuzuji každopádně nelíčený údiv. Co pohledává na iBoys někdo, komu nejde primárně o sex?
Špatně se mi na to odpovídá. Asi jsem fakt divný. ;-)