Jediné, co jsem kdy chtěla bylo, že jsem chtěla štěstí...
A netuším, jestli můžu říct, že jsem šťastná....jistým způsobem určitě ano. Šťastná jsem pokaždé, když mohu být s tím jediným člověkem x) Já nevím proč to tak je. Já nevím proč si jindy připadám smutná a bez života. Já nevím proč se trápím.... JÁ TO NEVÍM
-jistý druh posedlosti-
Je milovat někoho posedlost? Ha to je otázka do pranice.... to by mě tedy zajímalo, co si o tom kdo myslí
Poslední dobou jezdím na horské dráze. Ej fakt, jakože vůbec nic teď nevím. mám v hlavě jen zmatky nad zmatky a chtěla bych to řešit, jenže se mi to nějak vždycky překazí.
Myslela jsem dnes na spoustu věcí. Jestli je vůbec dobré to, co dělám, jestli je vůbec dobré to, s kým jsem a jestli je vůbec dobré to, že tu vůbec jsem.
Pak jsou tu pocity, kdy si nadávám...to je tak, že chci něco udělat ale neudělám to, chci něco říct, ale najednou se bojím.
Pak marnost. To je taky kapitola sama pro sebe. To je třeba den, kdy mě určo nemá nikdo rád, jsem zbytečná, všechno je zbytečný, nikdo mě neposlouchá atd....
A jsou dny, kdy je tu to štěstí, co jsem tolik chtěla. A těch dnů je na mě asi moc málo. Já bych se v tom chtěla tooopit a tooopit....
Život je boj, ze kterého nevyvázneme živí....bohudík.
Narodila jsem se a umřu, ale nechci strávit to mezi tím, čemu se vznešeně říká život, trápení