Sára měla strach. Ten strach byl tak velký, až třásl pletivem klece.Ostatní to rušilo. Také se báli. Báli se příchodu Bílých lidí. Bílí lidé jsou zvláštní. Jednou se k vám chovají jako by vás měli rádi a pak vám provedou něco tak odporného! Sára nevěděla jestli jsou takoví i doma. Ptala se všech ostatních v kleci , ale nikdo nevěděl. Nikdo neznal životy Bílých lidí. Sára tak dlouho přemýšela, až se přestala bát. Vlastně ke strachu neměla důvod. Ale... ten pach. V této místnosti, v této kleci se přd nimi někdo bál. A bál se strašně moc, takže se báli také. Všichni.
Otevřely se dveře a vešel jeden z Bílých lidí. Vzal jejich klec, dal ji na takový ošklivý kovový vozík a vydrkotal se ven z místnosti. Jak tak vozík jel, klec se slabě třásla, stejně jako kdys se Sára bála. Ale teď si nikdo nestěžoval. Jeli přece na výlet! Všichni byli plni očekávání. V tlamičkách se jim sbíhaly sliny na čerstvou zeleninu a možnost hrát si venku, ale Sára se bála. Divná věc, Bílý člověk je převezl do další místnosti, vyndal z klece a nastrkal do kotců. Bílé gumové rukavice nechutně mlaskaly do uším. A pak je otočil. Naproti nim, v podobných kotcích viděli hlavičky zkroucené bolestí.Celé obličeje zkroucené hroznou agonií. A Bílý člověk otestoval nový vzorek pleťové vody.