Potulky po louce rozkvetlé,
snad tak by se to dalo nazvat,
snívám a sním sny ulítlé,
vždycky se však musím probrat.
Najednou místo louky dveře,
dveře zpátky do temna,
usínám a klepu štědře,
nikdo není vedle mňa.
Mám rád ty sny nebeské,
kdy vše se vzácné býti zdá,
probuzení bývá nehezké,
a proto chci spát, jak se dá.
Teď v temnotě za dveřmi dřímám,
to není z těch snů jeden,
oči na moment zavírám,
kde je úrazu kámen?