Měsíční zář polévá náměstí, čas je jít spát,
uprostřed dává katedrála na odiv svůj majestát.
Noc na mě přenáší, tíseň a samotu
třesu se zimou, strachem, vdechuji temnotu.
Proč mě tu opustil, ve městě zapomnění,
proč tu stále čekám, ptám se – však odpovědi není,
proč jen stále doufám, že se něco změní?
Ulicí temnou, každý krok ozvěnou se nese,
ptám se srdce svého, kolik ran ještě snese,
ticho padá na celé město, vše živé již usíná,
jsem sám; že vrátí se, naděje má zhasíná.
Běžím dál, okolní tma do mysli mé se tlačí,
třesu se zimou, steskem, před světem zavírám oči,
když odsouzenec před svým katem klečí.
Řeka tiše protéká, hluboko mezi stěnami z kamene,
myslím na vodu, teče dál, snad kámen nezapomene?
Já jsem tou vodou, on je tím kamenem – naše chvíle u konce se jeví,
musím téct dál, jak zůstal bych rád, nedozví se, neví.
Voda kolem mě se valí, já jí plavu vstříc,
řeže mě, pálí, vdechuji ji z plných plic,
nemůžu si připustit, že nespatřím jej nikdy víc.
Poslední vdech, zavřu oči, a pak... Nic.