To bylo takový okno. Naproti v domě. Ten dům je objektivně vzato strašně hnusnej panelák, subjektivně vzato ten spřátelený baráček naproti, co je taky kolej - Vltava. Jenže Vltava se na prázdniny vyklízí a všechno se to žene sem na Otavu. Místo celoročního frmolu v desítkách oken, na které mám výhled, se všechny proměnily v temnou hmotu. Smutné. Ale člověk zaměstnaný sháněním oprátky nad stavem své diplomky by si toho nevšiml. Nebo by temnou Vltavu pominul jako "vypnutou věc", která tam prostě přestala existovat, páč dům zmrtvěl. Jenže tam parta čištičů oken zapomněla v jednom tom prázdném pokoji zhasnout, zrovna naproti našemu. Takže vždycky po setmění a celou noc svítí v protějším paneláku jedno jediné okno a naprosto ruší z té ignorovatelné hmoty. Oživuje, ale jen na oko. Právě nějak křičí, že ten dům je doopravdy mrtvý. To okno teprv dodává tím kontrastem pocit prázdna, smutku, prchající chvíle. Je to existenciální okno. Furt jsem na něj koukal a říkal si, že to je v mém myšlenkovém vakuu příznačné. V hlavě se mi usadila diplomka a nic jiného nejsem schopný vnímat, ani lidi, ani sebe, ani čas, mám taky existenciální okno :) . Jenže oni mi ho zhasli :( . Lumpové.