Nebylo temno a nebyla tma,
tehdy hvězdy i spánkem trpěly,
snad jen v dálce svítila luna.
Vzduchem mravenci do rytmu řinčeli,
možná, že protest chtěli vznést.
Nikdo však neví, co tím mysleli,
a tak poslal se na ně pan déšť,
aby víc neprotestovali.
Každá kapka cestou se blýskala,
byly jich tisíce, ba miliony.
Srdce mravenčí teskně si stýskala,
kdo je teď, kdo je má na svědomí?
Nakonec i jehličí začalo je klet,
kdo ví, co si teď počinou,
nechce je les, nechce je svět?
Nemají pokoj pod teplou peřinou,
kde by je peříčka šimraly,
a tak se brzo zapomenou,
že vůbec existovali...