V oblasti zvané tibet, byl statkář, který i přes to, že nemaje peněz, měl hřebce který mu byl tahounem pro pluh. Jednoho dne mu hřebec utekl a celá vesnice se seběhla. Ti vši volali : "To je smůla!" Statkář, možná trochu zarmoucen odpověděl. "Kdo ví, zdali to bylo štěstí, či smůla."
Za několik dní se hřebec vrátil a přivedl stádo divokých klisen. I tentokrát se celá vesnice seběhla a každý ze sousedů říkal: "To je štěstí. Starý farmář však odpověl: "Štěstí? Smůla?"
Jednoho dne se pokusil jeho syn jednu z divokých klisen zkrotit. A však si zlomil ruku. Tak jako před tím mu sousedi říkali: "To je smůla." Jen starý farmář jim odpověděl: " Štěstí? Smůla?"
Po několika letech verbíři brali mladíky, jen farmářova syna vynechali. I tehdy sousedé říkali, jaké to bylo štěstí, ale farmář stále odpovídal: " Štěstí? Smůla?"
_________________________________________________
V jedné pokojné vesnici, stál pěkný dum a v něm žil šťastný pár, můž a žena, kteří se měli moc rádi a nikdy se nehádali. Jednoho krásného dne v tom domě muž zemřel a žena zůstala sama. Naříkala a bědovala bez ustání. Už uteklo několik měsíců a stále naříkala. Jednoho dne navštívil vesnici potulný mnich. A ten mnich jak procházel vesnicí uviděl onu utrápenou ženu. I ptal se jí co se jí přihodilo. Když si vše vyslechl, řekl jí...tady si vem drahé kameny a obdaruj jimi rodiny, které nemají trápení. Žena chodila a hledala, ale musela všechny kameny vrátit. Nenašla totiž totiž žádnou rodinu, která by se netrápila, v které by nebyl žádný smutek. V tu chvíli si uvědomila a poznala, že její trápení není zdaleka tak hrozné jak si myslela.