Zpráva o Lásce,všem jenž neví co to je.
V životě se mnohdy setkáváme s rčením já tě miluji ,já jí miluji,já ho miluji apod.
Tato věta by neměla být v hojné míře používána,dokud si člověk není jist svým opravdovým citem aby nezranil sám sebe a nebo okolí.
Mnohdy se stane že po vyřčení těchto slovíček se začne u protějšku probouzet něco co rozpoutá vášně,city,zvláštní jednání a bezhlavostní jednání.
Ve velké většině začne jedinec jednat již dosti odpoutaně a jindy nevyřčená slova se začnou být na začátku např.telefonátu a nebo na jeho na jeho konci.
V těle se rozpoutá jednání velké chemie kdy hormony jindy určené k běžnému chodu těla začnou onu frázi umocnovat a to tak silně že naše chování nabírá na změnách a je velmi silně zvláštního jednání.
Někteří jedinci začnou za svou láskou dojíždět až na druhý konec republiky,a chovají se tak jako nikdy,a to i za cenu potupy sebe sama!
Po určitém čase nám tyto fráze a frázičky zevšední a stanou se obyčejným a nic neříkajícím slovem jenž již ani nepoužíváme a jsme rádi každý den za kousek jídla a vyspání se do práce.
Někteří z nás mysleje si že jsme stále zbožnováni jsou pro dobro věci schopni přehlédnout i nějakou tu nevěru a vyhrožování ze strany nasazující parohy.
Počase si všimnem že nám naše dlouhé asi 60cm dlouhé vlasy začaly ubývat a to konstantně,vytváří se nám kouty a plešatíme.
V horších případech po takovém krásném vztahu nám zešednou vlasy,a co nejvíce stracíme je čas!
Čas ta drahocenná jednotka která nelze obelhat ani zastavit a není proti ní odvolání je to co se nedá zvrátit ani koupit.
Po delším vztahu jsme vyčerpáni na tolik,že budovat něco jiného a jinde je hloupost a že jsme ze svého příbuzenstva pohřbily všechny až na sebe a začneme závidět těm jenž nejsou mezi námi neb nás ještě čeká umřít a to je na tom všem to nej.
Zůstáváme sami a prosíme boha at si nás veme a nedej bože když se odlišujeme od normální rasy to je pak pomyšlení na smrt jako pohled na vysvobození.