to je patek 16.4.2010Ticho, jen strohé klepání na klávesnici… klap, klap. Občas z repra od PC se ozve plonk, a hle, zpráva.
Ahoj… jak se máš… co děláš… pak tedy jen zbývá psát dokola, jak poškrábaná deska. Zdar…normál…sedím u PC… inteligence zprávy přicházející je ukonce a, a další žádná odezva.
Ticho, jen jemné šumění ventilátoru u počítače narušuje klid a ticho. PLONK a hle, zprava.
Ošukáš mě?...inteligence zprávy hned končí. No, to je svět. Co napsat? Nic, škoda námahy pro někoho kdo ani nečte daný profil, kdo se ani nepředstaví, nemá fotku. Možná žádna mysl, žádné umění. Nebo strach z toho že by musel psát? Přeci se každý učí mluvit, psát, jak co vyjádřit. To bude spíše ono. Nu, což. Vybírám si hudbu a pouštím co dané náladě právě asi patří. Vivaldi-koncert D-dur pro hoboj. Tichem se rozezněla rychlá melodie v maratonu houslí a trubek se sólem hoboje. Uvodni nastavení melodie přetne pomalý nástup houslí a začíná rychle eskalovat v dominantní melodii, která je podmanivá ulpí v mysli na dlouhou dobu . Střídání čtyř základních tónů v různých oktávách.
Jo , je to příjemná hudba , uklidní mě a i trochu energie dodá. Dovolí mysli opět přemýšlet , však proč. Je tu jen malý byt v kterém je pouze jedno tělo, dvě ruce, dvě nohy, jedna hlava.
Hudba pomalu plyne a derou se na povrch vzpomínky. NE! Ty ne! Zamknout, zavřít do trezoru, nepouštět je za žádných okolností ven. Jen trhají duši a berou sílu. A ta se zatím sama snaží z malých kousků poskládat trochu dohromady. Jde to pomalu, nikdo tu není aby pomohl kousek po kousku tu duši slepit.
Jo, svět je fajn. Jenou nahoře, jednou dole. Bude duše silnější… říkají. Silná bude pokud druhá jí pomůže. A to není.
…klap, klap na klávesnici… klap, klap… co ještě říci….