Myšlenky plavou
Jen krátké zamyšlení nad něčím co vyvstanulo v mojí hlavě.
Momentů v životě zažijeme spousty jak těch špatných, tak těch dobrých. Jen málo z nás může říct, že se neohlíží za sebe a dívá se jen a jen dopředu. Občas když to člověk čeká nejméně se mu vrací myšlenky a pocity, které jsou stejně tak vzdálené jako čas, jenž uplynul od doby, kdy byly realitou. Pak dokážou otevřít staré rány a ty mohou bolet víc než cokoliv na světě. Když jsem si dneska psal s jistou osobou, on ví, tak jsem přišel na to, že je možná chyba vzdát se něčeho bez boje, hlavně pokud se jedná o věci, které nás naplňují a činí nás šťastnými, jsou to ty maličké okamžiky prchavého zlata, světlo na konci tmavého všedního dne, které na Vás čeká v očích toho druhého. Jen to vědomí, že blízkost, náklonnost, lásku, štěstí i starosti sdílí s Vámi může být vším, co máte a kdy mít budete. Pokud si tohle ta osoba čte Chtěl bych aby věděla, že to jak jsem se zachoval, byla čistě jen obrana a neznamenalo to, že to prožívám méně intenzivněji než ty. To v žádném případě. Ale sám určitě jednoho krásného dne zjistíš, že je lepší nechat pocity skryty, abys neublížil ještě více. Ano je to tak pocity jsou nejstrašlivější zbraní v našich rukách, mohou zpřelámat srdce, zastavit dech, srazit Vás na kolena a přivést až na dno duše, kam se ukládají největší bolesti a strasti života a ty pak udeří najednou. Vždy je to stejné ty nejhezčí věci kráčí ruku v ruce s těmi nejhoršími, protože přece jen je pravda, že protiklady se přitahují. Bolest ale zároveň přichází s nadějí a ta vždycky dokáže dovést věci dál než si člověk umí představit.