Diagnóza kráčela mi vstříc. Špatná krev, nedobré krvinky. Máte to a to, pravila. Bral jsem ji od osmnácti jako autoritu, experta, poloboha. A teď mi říká: „Myelodysplastický syndrom“ a já na ni koukám jako na zjevení. Co to vůbec je, jak se tohle může týkat mě, co vůbec chce?! Ona to však myslí vážně, jsem nemocný, říká to Prý potřebuju to a to, vysvětluje mi proč to je tak a ono tak. Beztak nic nechápu. Jak bych mohl přece. Park objímá moje myšlenky a obavy, vítr zachycuje mé nenaplněné tužby a učiněné hříchy, čas odvání mé minuty a osud si krade naději a víru. Avšak vzdát to nehodlám. Čísla běhají mi po hlavě, minutky tikají mi na hodinkách, odvaha vzdaluje se teď a tady. Utíká to ode mne tak mocně a vznešeně, že snad ani nevím čí jsem. Syndrom ten a ten, neléči-li se, je z toho leukémie. Léči-li se, je z toho pár let navíc a riziko leukémie. Čemu věřím je snad jasné. Chci tady být a pobýt. Musím transplantovat, není jiného zbytí prý. Zvažuju, polemizuju, obkecávám, ale zázrak se mi v kuchyni nekoná. Přemýšlím co a jak udělat nejlíp, abych co a jak nejdůstojněji tady byl. Bolest má se nevyrovnaná ničemu, co jsem kdy zažil. Srdce tluče, ale necítím ho, dych tepe, ale necítím ho, zrak klouže po okolí, ale necítím ho. Nejsem v tu chvíli a nepředpokládám, že bych v nějakou jinou chvíli ještě kdy byl. Odcházím já a se mnou i vše, co odejít nemá. Hladíc si neoholené strniště posečkávám na víru, že naklepe mi do oken, co potřebuji. Jen to ustat, říkám si, jen se odhodlat, vydržet a být pokorný. A zoufat si, plakat a trápit se. Jen to i zbývá v životě mém. Syndrom ten a ten. Kdo se má v nich vyznat? Nehodlám studovat medicínu, abych pochopil co tíží mě, poněvadž to nepochopím co živ budu. Za oknem noc se dnem se střídá tajemně a tiše, já poslouchajíc tlukot okolí a relativitu života, snažím se uchopit do rukou své výčitky a vzpomínky, které mne objímají jako kdybych měl snad dnes pojít. Z dálky se culí na mě přesvědčení, že to zvládnu a budu zdráv, vyléčím se. Tam někde zahlédnu záblesk červené ohnivé chvilky, která se razem stane mou vášní a milenkou. Chci žít a být a udělám pro to maximum, a minimum nech se mi klidí z cesty. Jsem to já, kdo hledá sebe sama, jsem to jen a jedině já, kdo má vyčleněno dle doktorských tabulek tolik a hentolik času, jsem to já, kdo věří, že dnes tady jsem a zítra budu. Hospitalizace, testy, chemoterapie, ozařování, únava, pokora, prosba, transplantace, láska, a pořád se držím. Makám na sobě, vznáším se, chvíli tak a pak zas onak, ale jsem nad sebou. Tvrdě bojuji, aby měl radost a důvod k úsměvu nejen každý kolem mne, ale hlavně, abych to zvládnul já sám. Říkám bílá a bojím se, aby to nebyla černá. Ukazuji dopředu, ale mám těsnou obavu, že to bude dozadu. Vznáším se nahoře, ale sdrce mi lomcuje strachem, že ve skutečnosti jsem dole. Pořád mám naději a ta – jak od mala slyším – umírá poslední. Bolí mě to, ale stojím si za vírou, že bude mi lépe a svěžeji. Mládí podrží mě, city zahřejí se, vzpomínky svým nedostatkem ochrání mne, přece dočkám se dalších a oných chvil, radostí a starostí, jinak to nejde. Zajdu si tam a sem, jako když jsem syndrom neměl. Pojdu tam a sem, jako když obava netančila se mnou. Zalezu si tam a sem, jako když osud mne nepronásleduje. Uteču a budu emigrantem vlastního zdraví. Poletím a budu zbabělcem vlastního osudu. Odpluju a budu tíhou svých rozhodnutí. Obávám se, že to nejde. Podstupuji to opět a zas. Nemocnice, návštěvy, náměsíčnost. Trápím se, že zde nebudu, když třeba to bude. Tížím se výsledkem negatívním, lomcuje mnou víra pozitívní. Zůstávám a ležím, mám pokyn. Chtěl bych domů, však mám na to nárok. Chci být s těmi, co milují mne a s těmi, co milují je. Bolí mě ruka, játro, člověk, bolím se celý já. Už ani nevzpomenu jaké to je, když nejsem cítit tenzí. Ležím jen, ležím, a doufám, že zázrak naťuká mi na tabulku skla v mém špitálském pokoji. Slyším „je mi líto, ale musím vám sdělit“ a rád bych slyšel „s radostí vám oznamuji“. Když je zpráv víc horších než lepších, když je návštěv spíš míň než víc, když je bolest silnější než slabší, začíná mi to docházet. Počítám dny, kalkuluju vteřiny, rekapituluji život. Jsem tady a teď právě zde, ale během chvilky nemusím a jsem si toho vědom, i když se tvářím, že to zvládnu. Nejde to, už nemohu, je třeba odejít. Duše by chtěla zůstat, po ničem jiném netouží, protože se měla uspokojivě a přínosně. Ale tělo se rozhodlo a zdraví ho následovalo. Respekt je to, co mi schází a s čím se nehodlám smířit. Ještě tady být mám, nemohu odejít a nebýt. Chci domů, chci za láskou, chci za touhou, chci za žitím. Těžko otevírám oči, ještě hůř zvedám paže, a nejhorší je myslet pozitivně, to je to nejtěžší. Opouštím se na lůžku kolem mne pobíhajíc lékařský personál a v uších znějíc pípání přístrojů a slova tepla od blízkých. Nevím co za den se píše v kalendáři, netuším co za čas zaznamenávají mašiny, nemám nejmenšího ponětí kolik mých vteřin odbila nedaleká kostelní věž. Jen jedno snad jistě vím, že žil jsem, jak žít jsem uměl a mohl, že lepší cestu zvolit jsem si nemohl, že udělal jsem pro ostatní a sebe, co mohl jen jsem. Myslím, že padá na mě noc a tma. Hlava odchází mi, mysl plodí Otčenáš a já jen cítím mírný záchvěv strachu a omámení z látek, co proudí mou bytostí. Děkuji, že byl jsem, děkuji, že s vámi mohl být jsem...
Máro – žádný z nás už nevytuší co poslední jsi viděl, co nakonec jsi slyšel, co ve finále sis myslel. Bojovals a bál ses určitě, avšak to my s tebou. Doufals a věřil, avšak to my s tebou. Odešels a zemřels, avšak my tady zůstáváme. Skutečným bohatstvím lidské bytosti se stává jeho náplň a pokora k životu samotnému. Na tvou památku se vytvořila sbírka, uhrál koncert, zahrála nejedna vzpomínka. Žít bohatě znamená být drahým člověkem, který fyzicky odešel, ale v duchu a srdcích zde spočine, dokud jen vzpomínky a láska na něj budou kvést. Máme za co děkovat.