Tak za sebou máme Vánoce. Je to nejsmutnější část roku, i když většina lidí tvrdí opak. Ale duch Vánoc se vytratil do neznáma, dárky se staly povinností a vůbec... Opravdu je nemám rád. A když se rozhodnu to všechno nechat plavat mimo mě, ať si to užívají ti co je to těší, vidím na nich jak jsou zklamaní, mají pocit že ohrnuju nos, jsem namyšlenej, prostě Bob. Není to se mnou jednoduchý, vím. Ale pochopili to moji rodiče, po několika letech přendavání nerozbalených balíčků, snad to pochopí i ostatní.
A potom jsme se dočkali Silvestra. To je věc ještě složitější. V bedně místo něčeho zajímacího běží estrády jak přes kopírák (na co máme tolik TV stanic nechápu) a o půlnoci začnou sousedi dělat rámus. Kdybych se stejným rámusem přišel o půlnoci třeba v červenci, zavolají na mě hlídku kvůli rušení nočního klidu. Je pěkný, když po přípitku někomu řeknete "miluju tě", ale to je pěkný a úžasný celej rok. Tak proč s tím čekat na poslední den v roce?
Když jsem byl ještě mladý chlapec (je to dávno, nebyl ještě internet a mobil mělo pár lidí), navázal jsem tzv. vážný vztah. Bylo mi tenkrát 18, jemu o sedmnáct let víc. Myslel jsem si, že je to na celej život, jeho, prostě mladej a blbej. No, vydrželi jsme to spolu, nebo já s ním, skoro čtrnáct let. Byly to pěkný roky. Aspoň ze začátku. Měli jsme hluboko do kapsy, ale patřil nám svět. Tenkrát mě to hodně naučilo. Nestydět se za to že jsem teplej, myslet za dva, nežít jen ze dne na den, žehlit... Jen kuchyň mě nějak minula. Dodneška jsem mu za to vděčnej. Potom se něco změnilo, ale to se tak v životě stává, lidi se prostě mění. Já ztratil kouzlo mládí, on začal vydělávat. A přešli jsme z fáze zamilovanosti do fáze jízlivosti. Popravdě, docela mě to bavilo. Nebyla to přímo VÁLKA ROSEOVÝCH, ale nemělo to do ní daleko.
já: budeš večeřet?
on: co máme?
já: já se ptal první.
on: něco bych si dal.
já: guláš?
on: ten jsem měl včera.
já: kuře?
on: to nežeru
já:smažený vajíčka
on: na ty nemám chuť
já: tak si namaž chleba málem
Tak si nakonec dal ten guláš. A podobnejch rozprav jsme měli mraky. Tenkrát mi někdy vzteky stříkala voda ze zubů, ale dneska se tomu směju. A zase mě do běla rozpalujou jiný věci.
Dopadlo to, jak to dopadnout muselo. Po pár letech nevěr jsem si řek, že jsem sice do vztahu investoval spoustu sil a energie, ale důstojnost mám jen jednu. Sbalil svejch pět švestek (možná jen čtyři), psa a hejno knížek a dal mu svobodu. Dneska máme pěknej kamarádskej vztah.
Po kratší pauze jsem začal pracovat na vztahu s "obyčejným pánem". Ukázalo se, že jsem menšina v menšině, možná opravdu exot. Vyměnil jsem totiž staršího za ještě staršího. Navíc to bylo lán světa. No, bylo to komplikovaný a vzdálenost byl ten nejmenší problém. Časem se přiznal že má dluhy jako hrom, ale ani to mi nijak nevadilo. Po ještě delším čase mi spadly růžový brejle, ale furt jsem si říkal, že se to třeba nějak změní. Sice jsem už nebyl tak mladej (30 a kousek), ale blbej jsem byl furt. A potom jsem prozřel (možná zmoudření věkem opravdu existuje) a věděl že změna by musela nastat na mém přijímači. Vysílač bude vysílat furt stejně. Ale některý věci se nedají opakovat. Takže švestky zůstaly na místě, pět jich určitě nebylo, a vytratil jsem se po anglicku. Nastala doba falešných profilů a emailů, ale už to naštěstí pominulo. A vztah dneska nemáme vůbec žádnej.