Z módy už dávno nenosíme kopretiny, dnešním hitem je iPhone. Na nohách už dávno nenosíme vietnamky – dnes jsou to spíš značkové tenisky na způsob amerických hip-hoperů. A hlava – ano, ta zůstává i nadále luxusem.
Naším znakem už není placka na klopě – klopy už totiž vyšly z módy. Stejně tak, jako tvoje generace měla své prominenty, má je i ta naše. A možná by ses divil, jak je ta podobnost závratně velká. Ano, nejsou to mocní nemocní. Jsou to mocní - bohatí. I my jsme rezignovali na to, cokoli měnit. Argumenty jsme zahodili ještě dřív, než jsme o nich začali přemýšlet. I ty facky tvé generaci závidíme – aspoň něco.
Závidím té tvé generaci, že alespoň očekávala spasitele. My už se nenamáháme. Ztratili jsme naději, že někdo, jako spasitel, kdy přijde. Revoluci už netvoříme ani na papíře – však jsme se přesvědčili, že revoluci tvoří mocní, nikoli masy. Naše generace postrádá kajícníky, zato je tu o mnoho více těch bezpáteřních plazů. Nedůvěru chováme ke všem a lásku jsme pohřbili zaživa. Bezvědomí a letargie, to je heslo našich dní.
Už nejsme to, co naši předci kdysi. My už se s ohlými zády narodili. Ne, Karle, nenutí nás mlčet – mají to lépe vymyšlené. Říkat si můžeme co chceme, on nás totiž přes tu letargii nikdo neslyší. A kdyby náhodou zaslechl? Ano, nikdo nám neuvěří.
Zradit kamaráda? Ne, to už se neděje Karle. Naše generace už žádné kamarády nemá. My si hrajeme jen na menší a větší nepřátele. Líbáme cizí ruce, zejména, pokud jsou cítit penězi. Ano, i v naší generaci máme pamětníky. Vzpomínáme si, jak někdo volal z balkonu na Václaváku: „Žádné majetky nechci, Lucerna mě nezajímá!“. Vzpomínáme si, jak jsme tu chtěli otevření hranic, jak jsme chtěli vyjít ven a vytvořit demokratický, sociální stát. O kapitalismu se nám tehdy nikdo nezmínil, Karle. A možná, kdybys viděl, jak kapitalismus vypadá, možná by jsi tolik nebojoval a do naší letargie už dávno zapadl.
I naše generace už má své emigranty, své mučedníky a své mrtvé. Ne Karle, oni nás dnes nevraždí. Oni nám dnes jen berou ideje, likvidují nás jinak – ale mrtví jsme stejně. Proto z hubou rozmlácenou zůstáváme němí. Ne, neklečíme Krale. My už totiž dlouho ryjeme držkou v zemi.