Kdykoli se podívám na gaye, nemůžu zapomenout na to, že je buzík. Vzrušujou mě praví chlapi, to mužnost působí, že se mi ztopoří péro, z mužnosti pociťuju to sladký šílenství v posilovně, je jedno, co má na sobě, ale účesem a způsobem řeči se teplouš vždycky prozradí. Nemluvím teď o buzíkách, co se převlíkaj za ženský. Transvestiti jsou v pohodě. Vypadaj jak kurvy, ale jsou v pohodě. Nejsou posedlí tím, aby byli chlapi, klidně se chovaj jak 13-ti letý holky. S transvestitama nespím. Ničím mě nerozjížděj.
S buzíkama spím, ale vždycky mě zklamou. Zoufalá snaha zakrýt svou zženštilost je vždycky prozradí. Vidím to na sobě. Ale na mně to nikdo nepozná, umím mluvit jako chlap, chodit jako chlap, bejt chlap. Mám na to postavu, styl, chůzi, vzhled. Navíc jsem si k umělecký dokonalosti vypracoval přezíravej postoj k okolí. Buzíci se mnou spěj rádi, myslí si, že ulovili skutečnýho chlapa. Bejt Řek je výhoda. Nesnáším chlapáctví, tečka, ale je pravda, že homosexuální scéna je obchod s masem, a čím kvalitnější maso, tím jde víc na odbyt. Je to marnivost, vím, že nic jinýho to není, ale vzrušuje mě, když si buzíci myslí, že jsem normální hetero chlap. A rozkoš z toho nemám jenom já. I buzík, kterej mi kouří péro, z toho má požitek, myslí si: dostal jsem 100% pravýho řeckýho kluka. Většinou ale chodím do gay barů jen tancovat.
Pravej sex, kterej mě vzrušuje, sex, ze kterýho se chvěju, ten lovím jinde. Tam nacházím svoje pravý chlapy.