Koukal na tu kytičku, jako by ji viděl poprvé v životě. Oči rozšířené, pootevřená ústa a točil s ní mezi prsty.
Když si všiml, že ho pozoruji, na chvilku přestal.
Ale pak se mu zajiskřilo v očích a pokračoval v tom malém divadélku určeném jenom pro mé oči.
Květ s malým tenkým stonkem si zastrčil za ucho mezi vlasy, dal hlavu na stranu a zasněně se na mě zahleděl.
Líbím se ti takhle, Viky? Zeptal se tiše a nespustil ze mě oči.
Rozesmála mě jeho otázka, ale po malé chvilce jsem se přestal smát, neboť Adrian na mě stále hleděl a v jeho tváři jsem poznal, že se ho dotkl můj smích.
Svou otázku myslel vážně.
Čekal odpověď.
Ano, proč ne, docela se ti ta kytka hodí k očím.
Adrian přivřel oči s ulehčením.
Oddychl si.
Asi mu moc záleželo na mé odpovědi, protože se ptal hned dál.
A líbím se ti i normálně?
Opět nasadil ten zasněný výraz jako by snad věřil, že mu pomohl v tom co chtěl slyšet.
Jak to myslíš, Adriane. Neubránil jsem se opět úsměvu.
No tak, prostě jestli se ti líbím. Trošku ho znepokojila má úmyslná nechápavost, ale nevzdával to.
Jo, seš pěknej kluk Adriane.
A možná i trošku namyšlenej.
Pousmál se po mé odpovědi a trošku i zastyděl.
Zdálo se, že asi pochopil, že takhle se nemá kluk kluka ptát.
Kytičku si dál nechal za uchem a utrhl si další na točení stonku mezi prsty.
Jeho otázky prozatím skončily a já měl tak čas zase přemýšlet.
Adrian byl opravdu hezkej kluk, snad až moc pěknej do tohoto kraje, světa, země, nebo co to vlastně je.
Nehodil se sem.
Byl tady host stejně jako já, Alex nebo Patrik.
Stejný vězeň, vyvrhel, cestovatel.
S jednou jedinou, ale velice podstatnou výjimkou.
Už na první pohled se zdálo, že byl jediný z nás čtyř, který se nesnažil najít cestu zpět.
Vrátit se.
Důvod proč? Jsem neznal.
Zalíbilo se mu snad tady.
Nemá tam v našem světě nikoho, koho by rád viděl, ke komu se vrátil?
Kde je jeho máma, rodina?
Chce to mnohem intenzivněji pátrat po jeho minulosti a hlavně spojit veškeré záhady tohoto kraje s jeho osobou.
Došel jsem k závěru, že svým způsobem bylo i dobře to, co se stalo.
Adrian měl teď v sobě pocit viny vůči mně.
Kdybych poté, co mně pustil konečně rozkrok, po něm vyjel a třeba ho zbil, celý pocit z útoku na mě by zmizel.
Já se však nemstil a on mi takto zůstal dlužníkem.
Bude se mě chtít zavděčit, aby tento dluh smazal.
Napravit to, opět ze mě udělat svého nejlepšího kamaráda.
Kluka, u kterého bude moct spát a ke kterému se bude moct přitulit, když mu bude smutno.
Já teď mohl dělat drahoty.
Sice jsem mu to vrátil a zmáčkl mu kulky taky, ale ne tak moc, jen aby se lekl.
Stejně to ten efekt neudělalo, neboť když jsem mu jej držel, viděl jsem že se vůbec nebál, rychlý úlek ihned vyměnil za pohled podobný vděčnosti a já ucítil, jak se vzrušil.
O to ale teď nešlo.
Já si chtěl vybrat svou daň, a přesně jsem už věděl jak.
Chtěl jsem, aby mě vzal sebou v noci do knihovny.
Předpokládal jsem, že to nebude zrovna jednoduché, ale měl jsem stále větší a větší tušení, že knihovna mi může odkrýt plno tajemstvích týkajících se jak samotného hradu, tak i Adriana.
Nejspíš, když mě tam sebou poprvé vzal, vůbec nepředpokládal, jaký to bude mít účinek.
Že poznám písmo Alexe a Adrian se prozradí, že umí číst.
Tušil, že udělal chybu, a nevěděl, jak ji napravit.
A musel určitě vědět, že to nebyla má poslední návštěva.
Zcela obrátil svou pozornost od Patrika na mě.
Jen v mé blízkosti mohl napravovat každou chybu, kterou doteď učinil, a musel tak být připraven úplně na vše.
Koutkem oka jsem na něj pohlédl a on si toho všiml. Pousmál se.
Chytl mě za ruku a přátelsky ji zmáčkl. Donutil mě tak taky k úsměvu.
Nevyznal jsem se v něm.
Ale co jsem si musel připustit bylo, že tak jako tak ho stejně mám rád.
Adrian chtěl ruku stáhnout zpět k tělu, ale já ji nepustil a slíbil si, že ho budu držet za ruku celou cestu.
Vykouzlil jsem tak na jeho tváři krásný úsměv s výrazem překvapení.
Nic nenamítal.
Jen se sehnul k trávě, utrhl tam ještě jednu kytičku a zastrčil mi ji za ucho.
Sluší ti to tak Viky.