Temná noc svůj plášť na holou zemi spustila,
živé bytosti své noclehárny přítomností poctily,
světlo šlo spát také, neb baterie se vybila,
vlnové délky už práh slyšitelnosti předstily.
A prostor? Ten se zmenšil.
Co to říkám? Jak zmenšil?
Jednoduše - bojí se tmy,
skoulel se do klubíčka,
ve kterém jsme ostatně i my,
máme zavřená svá víčka
a hrajeme si s tamtamy.
Došla voda. Nevadí, na Marsu mají jí prý dost,
stačí objednávka, hranice stanoveny nebyly.
Proč nad tím přemýšlet, jsme jen maso a kost.
Matky, ano, naše matky nás zrodily,
stejně jako Matka obklopuje nás,
někdy je příjemná,
někdy sesílá jen mráz.
I kapka deště může být vzácným jevem,
sněhová vločka, jak by smet,
nekruťte tak divně střevem,
neberte včelám med!
Papíry holé svůj původ také mají,
bytost živá snad byla to,
jeho život však papírny tají,
škoda života, škoda ho.
Životodárných tekutin nebyl stvořen nadbytek,
všeho je účelně poměr exaktní,
protože jinak by chcípal dobytek
a vůči ostatním bylo by to netaktní.
Země je jen atom v molekule vesmíru,
i člověk vzrůstem velký, je vlastně malý,
takových Zemí má vesmír nadmíru,
a proto v něm nejsme všemohoucími králi.