Nemo.com (35/182/86)

Je to příběh starý jako lidstvo samo. On byl zamilovaný. Ona byla také zamilovaná. Vlastně dokonalý pár, řeknete si... Bohužel tento příběh, který sám o sobě ani příběhem není, má malý háček. Zatímco Ona byla zamilovaná do Něho, on do někoho jiného. A tak se začalo odehrávat rok dlouhé melodrama, které definitivně skončilo před pár dny. A jak už to tak v životě bývá, neskončilo zrovna happy endem. Asi nemá moc smysl se zabývat takovým tím typickým "co by kdyby", vím že jsem během toho roku udělal hodně chyb (já jsem On kdyby to někomu nedošlo) a hodně chyb udělala i ona, což nás nakonec přivedlo sem a postavilo nás před otázku, co dál? A vlastně ještě před zásadnější otázku: bude nějaké dál? Nezničilo se naše přátelství, nebo čím náš vztah oboustraně byl, natolik, že už není co zachraňovat? Dneska mám pocit, že přesně do té fáze jsme dospěli. Máte v tom bordel, co? Tak hezky od začátku. Když se člověk dozví, že je do něj zamilovanej někdo, do koho on sám není a zároveň ví, že nikdy nebude, nastává problém. Před člověkem se pak objeví jasná volba, řekne rázně tomu druhému, že jeho snaha je marná a že se má vzdát jakékoliv naděje, a nebo jen dál mlžit a nechávat ho (potažmo ji) v oné naději (klamné ovšem) dál žít. Já se rozhod pro druhou možnost, vlastně ani nevím proč... Možná to bylo jen instinktivní rozhodnutí založené na snaze Jí neublížit. Dneska ve světle všech těch šíleností, které následovaly, vím zcela jistě, že to byla chyba. No, a život šel dál, nicméně počínaje tím okamžikem se naše vzájemné přátelství začalo pozvolna rozpadat. Zpočátku to byly jen drobné trhliny, způsobené nevhodnou volbou tématů, které se jednoho z nás mohly dotknout, nicméně vzájemná nevraživost se postupně prohlubovala (ale na druhou stranu jen velmi pomalu, takže bylo dost obtížné ji zachytit, dokud nebylo příliš pozdě). A pak jsme se dostali do fáze, kdy už přestala vnímat realitu a má počáteční "soucitná naděje" se pro Ni stala jakousi vnitřní vírou, jíž všechno podřizovala, řekl bych. A co je horší, podřizovala jí i mé chování; takže i když se k ní chovám stejně jako všichni ostatní v jejím okolí, jevím se Jí v jejích očích jako ten nejhorší hajzl pod sluncem, zkrátka proto, že se k ní nechovám tak, jak si myslí, že bych měl. A tím se melodrama dostává do finále, vzájemné přátelství, úcta se mění na cosi nedefinovatelného, co v sobě zahrnuje podrážděnost, nesnášenlivost, urážlivost a vztek. A to vše se hromadí, protože oba jsme samozřejmě natolik pitomí, že své problémy řešíme s každým, kromě jeden s druhým. A když už se tu z jedné strany objeví náznak pokusu o řešení dále již naprosto zoufalé situace, druhý to ignoruje. Až najednou jeden vybouchne. Zahrne mě (Ona) sérií výčitek a urážek a mně se konečně rozsvítí a je mi jasné, že tohle už opravdu nejde, a že mám dvě možnosti. Buď jí dát, co chce, což by vedlo k její krátkodobé spokojenosti, načež bychom se stejně rozešli. A důsledky? Já bych jí samozřejmě obviňoval z toho, že mě vedla do vztahu, do kterého jsem očividně nechtěl (ani nemoh chtít), propast mezi námi by se prohloubila a já bych zároveň musel opustit člověka, kterého miluju, jen proto, abych týden šaškoval ve vztahu, který nemá naději na existenci. A tak jsem se rozhodl pro druhou možnost: ukončit ono melodrama jednou pro vždy... A samozřejmě, bylo to i ze sobeckých důvodů, nebudu zastírat že ne, ale i z objektivního hlediska to bylo to nejrozumější, co jsem mohl udělat. Mrzí mě to, protože jsem pro lepší budoucnost nás obou musel obětovat přátelství, kterého jsem si cenil že všeho nejvíc, na druhou stranu, jak jsem řekl, poslední dobou to skutečně už nebylo přátelství, jako spíš jakousi setrvačností upadající vztah dvou lidí, mezi nimiž se klene provazový most přes rozšiřující se propast. Propast už je moc široká a most se zřítil. Mrzí mě, že to skončilo takhle, ale zároveň svého rozhodnutí nelituji. Možná to je morálně trochu šedá oblast, ale za daných okolností, to bylo to nejsprávnější rozhodnutí a stoprocentně si za ním stojím. Sbohem...