Můj život se mění, a den za dnem mám pocit, je to rychlejší a zásadnější. Asi to neumím úplně dobře pojmenovat a i když si uvědomuju, že změna je to postupná, cítím, že se nacházím na jakémsi pomyslném předělu. Takovej rekapitulační zápis už jsem tu jednou psal, tenkrát to bylo pravděpodobně to nejdepresivnější co jsem kdy napsal... co se týče vnějších podmínek, v nichž se nacházím, moc se toho od té doby nezměnilo... ale silně se změnil můj pohled na ně... zatímco dřív jsem se o překot hroutil kvůli každému neúspěchu, který mě potkal (a že jich bylo nespočetně), dneska se je učím brát jako přirozenou součást života... a vlastně nejen to, pokud mám srovna příjemný a nepříjemný zážitky ve svém dosavadním životě (především v posledním roce a půl), tak mě nic neposunulo dál víc než nepříjemnosti, problémy a neúspěchy... pravda, ne hned - ti co mě znají, vědí, jaký bezprostřední účinek na mě měly... ale dnes s odstupem můžu tvrdit, že jsem za všechny ty zkušenosti vděčný...
ale proč to sem vlastně píšu? jaký má výše napsaný text souvislost s nadpisem "Deníkový zápis"? za poslední dny mi od tří lidí přišly poměrně znepokojivé zprávy; tři lidé, kteří se vzájemně neznají, tři lidé s úplně odlišnými povahami mi začali psát depresivní zprávy, že už nechtějí žít... v tu chvíli jsem si začal uvědomovat, jaké je to být na druhé straně problému... jaké to je neřešit fakt, že sám se chci zabít, ale že to chce udělat někdo, kdo je desítky kilometrů vzdálen a staví mě do pozice někoho, kdo mu v tom chce zabránit ale fakticky nemá jinou možnost, než se mu to na dálku pokusit vymluvit... a tím spíš, když všichni tři jsou lidé, na kterých mi záleží a ačkoliv si nemyslím, že by toho byli skutečně schopni, stejně mě to přivádí k myšlence, jak takového člověka přinutit pochopit, že jedná hodně iracionálně... pokusil jsem se vrátit duševně o několik měsíců zpět, když jsem byl v podobné situaci a snažil se najít něco, co by mě v oné době bývalo mohlo od mého záměru odvrátit a z hrůzou jsem si uvědomil, že nic takového není... když se člověk rozhodne, že nechce žít, už zkrátka není otevřen rozumným argumentům a pak už je na tom druhém, jak dobře vidí do lidí a dokáže odhadnout, jak s nimi jednat, aby je donutil alespoň omezeně poslouchat - a hlavně naslouchat... v tu chvíli jsem si však uvědomil, že to, co provádím je za prvé, poměrně složité, pokud danou činnost provádím přes sms popřípadě icq a za druhé, že to je vlastně manipulování člověkem. což mě přivádí k základní myšlence: je správné manipulovat člověkem ve snaze mu pomoci?
ona situace mi však ukázala ještě něco, co mi dosud unikalo... za poslední týdny a měsíce jsem se úspěšně vyhýbal špatným náladám, dokázal jsem se ovládat natolik, že ačkoliv mi chyběla jistá dřívější euforie, tak ani depresivní nálada se u mě neprojevovala... tak si říkám, co se změnilo teď? a to mě přivedlo k myšlence, že ačkoliv jsem se dostal do stavu kdy skutečně věřím, že dokážu prakticky cokoliv, jsem stále člověk... a jako takový jednak dělám chyby a druhak jsem - jak kdysi dávno moudře vymyslel aristoteles - zoon politicon, tedy tvor společenský... a tak na mě - ať se mi to líbí nebo ne - mají přímý vliv lidé kolem mě... a tím nemyslím jen fakt, že můžu potkat náhodného vraha, který mou Stezku k budoucnosti rychle ukončí, ale že na mě má vliv i to, co se děje lidem, na nichž mi záleží... a ačkoliv já věřím sám sobě, oni ne a trápí se... a jejich nálada se poměrně dost silně promítá i ve mně... ale jak z toho ven? je správné cítit to, co cítí ostatní? je správné nespat celou noc kvůli tomu, že někdo 140 kilometrů daleko taky nespí, protože má starosti? je to možná milé, z jistého pohledu možná i správné, ale jistě ne příjemné... a já věřím tomu, že bych i byl schopen se odprostit natolik, aby mi to bylo jedno a byl "šťastný". ale pokud to udělám, nabízí se jiná otázka... ač to bude možná správné, bude to LIDSKÉ? zůstává člověk člověkem jen proto, že má jednu hlavu, dvě nohy, dvě ruce a 23 párů chromozomů?