Tak tedy, po dlouhé době si píšu se svou femme fatale. Říkám jí Aela. (Přezdívka, no co...) A je dokonalá. Je krásná. Je moje všechno. Je přístav pro loď, která se vrací z rozbouřeného moře. Nedokážete si ani představit to štěstí, když si uvědomíte, že život a jeho rozbouřené vlny jste nechali za sebou a teď, teď konečně můžete šťastně zakotvit, byť na malou chvíli strávenou čtením mailu. Jeden by brečel radostí... (Člověk je sám, zoufale sám. Člověk je člun po moři hnán a neví odkud a neví kam, chybí mu kapitáááán...kapitán.)
Když si uvědomíte, jaké mají její slova na mne dopady a účinky, je to zvláštní. Například, já běžně nesnesu lidi. Snažím se jim vyhnout - nevydržím dlouho v obchodech, v tramvaji se dělám co nejmenší, snažím se je prokouknout, odhadnout, občas mám pocit, že se ze mne snaží něco dostat, vymámit, ovládnout mne... Normálně bych vám tohle nenapsala, ale mně jste dneska všichni fuck. ^_^ Mohli byste si mne nakrásně chtít zneužít, ublížit mi. A já bych vám jen věnovala úsměv a zasněný pohled. Protože já vím... Och ano, já vím...poznala jsem ráj. A pevně věřím, že se do něj jednou vrátím.
Smutná věc je, že s touto dívkou nemůžu být. Nejde to. Jsou tu jisté vzdálenosti a magické hranice mezi námi. A přesto, já jsem šťastná. Hledám někoho, jehož náruč mi bude blízká, zatímco budu snít o své bohyni. Vím, že nikdo nebude pomyslně výš než ona. Vím, že je nefér snažit se hledat přítelkyni, když moje srdce a mysl jsou oddány avataru.
Možná, že je to spíš jen smutné. Ale neplačte pro mě. Moje zamrzlé srdce se dnešní dny plní radostí. Koneckonců, ono zmrzlé je. Proto vždycky tak rychle roztaje...