Už léto končí... a nejen to...
Drazí přátelé, milí kamarádi. Jak je tomu dávno, co jsme se těšili z přicházejícího jara. A z ničeho nic je tu smutný podzim a po něm... krutá zima? Musím se přiznat, že jaro bylo plné naděje a nezapomenutelných zážitků. To jsem byl ještě na Moravě. Po mém letním přesídlení do Hlavního města se jakoby něco změnilo. Sluníčko se začalo schovávat někam hluboko za mraky, takže se na mě usmálo málo nebo spíš vůbec. Říkal jsem si, že je potřeba vydržet, věřit a doufat; snažit se, milovat, odpouštět. A je to tu. První podzimní den... Celou zem pokryly neproniknutelné cáry mlhy, a ze všech koutů prázdného pokoje se dere do morku kostí pronikající chlad. Den i noc skrápí proud malých kapek zastírajících zrak a vnitřní křeče zcela ovládající člověka tak, že není možné myslet na cokoli jiného...
Dávno tomu, co svítilo slunce a člověk měl na co se těšit. Podzim je tu a zima za dveřmi. Není tajemstvím, že již nemám důvod dál zůstávat v Praze. Ale rozhodl jsem se být tu alespoň do konce roku. Děkuji předem všem, kteří mě v této myšlence podpoříte a pomůžete mi. Co bude dál, je ve hvězdách... Nezbývá než doufat, že zase přijde jaro... nebo se stane zase nějaký zázrak!