Úplně od začátku zrou tohoto chci říci,že se to nanikoh nevztahuje a není to určeno jako pomluva!Proč se někdy cítí člověk tolik sám,když má tolik přátel a rodinu okolo sebe?!Proč člověka pronásledují myšlenky a city,když ho to nakonec tolik bolí a svírá uvnitř až se trápí?Člověk by neměl být nikdy sám/a,protože se z toho zblázní,je jako smyslů zbavení tolik se straní auzavírá do sebe až zapomene na lidi co ho mjí rádi..A jak jsem na tom já?Cítím se jako by mě někd bodal tak hluboko do srdce,že ani necítím a neslyším co mi kdo povídá.Kdyby mi lidé okolo mě pořád neříkaly jak se cítí a co je vše dohání k šílenství a co je trápí,byla bych na tom lépe,ale jelikož jsem člověk co obětuje všechno pro přátelé,tak ani nemohu myslet na to co sama se sebou a svým vnitřním já..Mám myslet jen na sebe?Tak to mi půjde dost špatně jelikož mi záleží na lidech okolo mě!Člověk b neměl mít ani strach z toho co bude,bylo a právě je,protože pak umře sám/a aplný bolesti!!Když máš v ruce trumf neboj se ho využít,protože někdo toho stejně jednou využije proti tobě!!Někdo kdysi řekl:Ublížit, to je strach, ať jsi kde jsi, člověk se má bát jen takových činů, co sklíčí druhé, jiné neděsí.Dante
A tak to je!