Jako dlouhá tenká struna,
která čeká na mé prsty.
Jako promáčená luna,
když ji drží voda v hrsti.
Jako vraky na pobřeží,
marná mince pro pokojskou,
jako zvony městských věží,
když se blíží cizí vojsko.
Taková je ve mě tíseň,
taková je tíseň ve mě.
Nezmění se, nezmění se,
dokud klavír hraje temně.
Takové jen písně umím,
takové jen písně umím,
jinak světu nerozumím.
Jako list na konci větve,
když už říjen židle sklízí.
Jako ruce, ale ne tvé,
ruce chladné, ruce cizí.
Jako dlouhá temná řada,
našich slibů, všechny směšné,
jak můj dotaz, máš mě ráda,
a tvé ticho bezútěšné.
Jako břímně které nechci,
a dál nesu bez úspěchu.
Jako ptáci ach tak lehcí,
lehčí člověčího dechu.
Jako první nadechnutí,
jak poslední probuzení,
jako noc jenž mlčet nutí,
jako láska které není...