Cokoliv se stane je jednoduše předurčeno se stát. Na ničem nezáleží, slunce vyjde každý den. Světlo nikdy nezmizí... Zvykla jsem si myslet si: Je to fajn, dokonce i když mi lže. Co to je důvěřovat někomu? Nevím, ale dokonce i když emne zradíš, odpustím ti. Potřebuju jenom tebe, jenž jsi sám sebe daroval mně. Není možné tě neposlechnout. Tvá moc nade mnou nemá žádné hranice. Předstírat, že to nevidím...to nemůžu udělat. Nezpůsobila jsem si je sama. Nemám tenhle druh výdrže...bolí to... A není to tak, že bych sama sebe nenáviděla až tak moc. Vážně nenávidím bolest. A když ji cítím, nepotřebuju srdce. Chci, aby mnou tyhle jizvy pohnuly. Je přece o tolik lepší znovusezrodit jako kukla měnící se na motýla. Prosím, žádám tě, nic neříkej, vypadá to, že se moje pocity změnily, protože tě nechci vidět. Už tě víc nechci vidět, protože v tu chvíli, kdy si řekneme ahoj, budu chtít zemřít. Na ničem nezáleží, nikoho nechci ztratit... Bolest je důkaz, že žiješ. Přijímám tenhle trest jako odplatu mého zločinu. Když nad tím tak přemýšlím, nemusela bych být schopná to snést. Můžu to vydržet? Ačkoliv je přivlastňování dostatečně dobré, nemůžu přestat. Pořád chci získat jen jednu konkrétní věc... Nikdo neřekl, že je snadné být Nemilovaný. Nemám být poražená. Není jen pro zábavu dávat pozor na oheň. Slož zbraně ke svým nohám, nebojím se ničeho. Můžeš a nemusíš chránit svými slovy. Taky můžeš roztrhat předměty svýma rukama. Ale nemůžeš dosáhnout pravdy. Tahle slova jsou definitivní. Slova mající moc všechno spoutat. Slova, která mluví ze srdce a pak ho zničí... Co byl ten důvod? Nenechám tě se na to zeptat. Věř mi, chci tu být. To je vše.
V angličtině je to o něco hezčí, než v mém šíleném překladu...