Con fuoco
Mám radost z toho, že jsem se jich konečně zbavil. Totiž ani ne tak z toho, že už jsou konečně pryč, jako spíš z toho, že jsem je vyměnil. Že jsem vyměnil ty stařenky chroptící při každém dotyku a chřestící při každém pohybu - jedna už měla opravdu povážlivě nalomené zdraví - za dívenky jiskřící životem, jasné, štíhlé, inu, jako strunky a s mladičkými, zvonivými hlásky. Už když jsem si je pro sebe kupoval, se na mne tak culily mezi konkurencí, že jsem si jich hned musel všimnout...
Konečně se s nimi zavírám doma, nikým nerušen, a začínám je pomalu vytahovat z jejich papírových postýlek. Á, dámy jsou černošky!, jejich obsidiánová čerň se leskne ve světle lampičky. Ty poněkud silnější jsou navlečené do stříbřitého oblečku. Položím si jich všech šest na klín na jejich krásně tvarovaném, dřevěném loži, hladím jejich hladká tělíčka a nemohu se dočkat: "Nic se nebojte, holubičky, bude to paráda, sehrajeme spolu sonátu od Paganiniho!" Má slova se však zcela míjí účinkem.
Z ničeho nic začaly dívenky mít obavy a klást odpor. Svíjí se mi v rukou, podkluzují pod mými doteky jako zákeřní hadi, ale všechna jejich snaha je marná. Nebojím se použít ani hrubou sílu, však jim to jen prospěje. Postupně je všechny upínám u hlavy i na protější straně. Natahuji je důmyslným zařízením, nápadně připomínajícím skřipec, až v nich zapraští, a pak ještě a ještě víc. Pozorně naslouchám jejich stále se zvyšujícímu a naléhavějšímu sténání, z něhož by možná i vám běhal mráz po zádech, já jej však shledávám přinejmenším zajímavým. Když sténání konečně ustává a všude se rozprostře mrtvé ticho, zálibně se zadívám na své dílo...
...tak to bychom měli. Budu je teď muset ještě každou chvíli ladit, než se usadí, ale jinak už to s novými strunami nebývá. Zato ten zvuk!, už opravdu potřebovaly vyměnit. A teď se pustím do toho Paganiniho!