Chce se mi brečet i smát.
Nevím proč se začnu uvnitř třást, když vidím dojemný konec byť zdánlivě ,,stupidního,, seriálu (v uvozovkách protože ho mám rád) a chce se mi brečet.
Nebrečím ale už jen ten pocit že bych mohl mě zaráží, poněvadž jsem takové stavy nikdy neměl.
Když se dnes v něm odehrála situace, kdy otec malé holčičky donesl video kde je její maminka kterou si nepamatuje, protože umřela když byla malá, začal jsem uvnitř skákat a natahovat k pláči.
Jsem baba a nebo je to normální.
Nechci být přecitlivělý ale těší mě že nejsem z kamene.
Nemohu se dívat na šťastné konce ale chci, i když mi to dokazuje jak jsem zranitelný.
Nechvěji se snad že takové happy endy mě snad ještě nikdy nepotkaly, a nebo na ně nemám nárok?
Jsem samotář který nechce být snad šťastný.
Ale já chci.