Né, tohle je zvláštní,
tohle by měly být dny,
dny plné - plné vášní,
přitom tu sedím se sny.
Sedím tu doma smutkem,
povídám si se vzduchem i už,
jen ten je tu kolem,
má v rukou zbraň - nůž.
Bodá mě uvnitř - těla,
proniká do mě - zcela,
mně divé nálady to utváří,
chybí mi úsměv - na tváři.
Né, tohle už nechci,
už toho bylo vážně dost,
mám nahnilé myšlenky,
sžírají až na kost.
Tak ale co teď s tím?
Už aby někdo mě pohltil,
asi školní ústav, co já vím?
Mozek aby se zahltil.
Snad to východiskem jest,
vzduch nebude tak násilný,
myšlenky nebudu už nést,
snad tohle mě posilní.
Hnusné myšlenky - do vzduchu jen vrať,
a nebo řekni si staré dobré - babo, raď!