Jak jsem tě nechal jít
Dusno a slunce nám dělaly společnost. Láskals mě s touhou tobě vlastní. Ten den jsme se rozhodli trávit u vody, vzádu za městem, kde se roztahuje pískovna. Byl to klasický letní den nabitý volným časem. Vzal sis z práce motorku, prý mě projedeš. Pamatuju si ta slova, tu větu, ten slovní obrat. Tys byl vždy minimálně dvouvýznamovej. Do baťohu jsme naládovali oblíbené pivko, sušenky, deku, krémy, gély, cokoliv potřebují dva zamilovaní u vody. Troubils po příjezdu a já vyběhl z domu, z té naší skrovné vilky. Mí rodiče si tě oblíbili, já však tvé ani nepoznal. Nevadilo mi to však, ono stejně o nic nešlo, bo láska je jen a jedině láska, vábivá a nekonečná, složitá a přitom plytká, barevná a zároveň bleděmodrá. Tys mne vždy bral, byls mnou fascinován neméně, než já tebou. Jízda na motocyklu byla luxusní, cítit tu sílu mezi nohama je snem nejedného muže, ale přesto jsem si oddechl, když jsme dojeli těch pár kiláků na místo činu. Měls oproti mně výhodu – byls otužilej. Vlezl jsi do vody, která mě už na pohled studila. Vždy mi to trvalo, ale ty sis plaval a čvachtals s tolerancí a hlavně trpělivostí. Byls nahatý, miloval ses s vodou a já stal na mělkém písčitém břehu a moc moc jsem chtěl být tam s tebou. Ale ta voda, jak nemá stupňů tolik a tolik, je těžké do ní vklouznout. Lehl jsem si na břeh a otevřel knihu, byly to Cunninghamovy Hodiny. Měls ve zvyku mi říkávat, že depresivní díla mi neprospívaj. Já mám však za to, že právě ony mne formují a tvarují, že díky nim jsem tam kde kráčím, jsem tím kým být jsem chtěl. Ale na tvou obhajobu musím doložit, že se ti spisovatel vždy líbil, prý je to typ muže, který i po padesátce dokáže mít 'kurevskej sex-appeal'. Nechodils daleko pro vulgarizmus, na nic sis nehrál. Nedělals ze sebe lepšího, nežs byl; nesnažil ses být větším chlapákem, než jakým jsi byl; nechtěls být hezčím, než ve skutečnosti jsi byl. Mi to imponovalo od prvních společných mžiků, byls sám sebou. Já to oceňoval, jen jsem ti to nikdy neřekl. Ty ses však tvářil, že je ti to jasný. Byls starší, zkušenější, vábivější, otužilejší ve vztazích. A milovals mne tou mocnou a namyšlenou sílou, která vzkvétá ve dvojici, a o které si dotyční dva pachatelé domýšlí, že se týka jen jich. Ani nevím, jaks a na co si mě sbalil, ale dnes je mi to jedno, protože ať už to bylo na cokoliv, měl jsem tu čest být tvůj víc jak rok. Malý, nekonečný a citem nadutý růček našeho společného prožívání. Tuhle jsi vzal auto a jeli jsme; pak zas já vzal kolo, a jeli jsme; ten den jsi vzal motorku a vypravili jsme se na výlet k tekutině. Slunce nás objímalo po těle, já běžel po pískovně nahatý, tys byl nesvůj na souši, ale ve vodě ses cítil jak se sluší a patří. Ještě teď tě vidím jak se svlékáš a kráčíš do vod jezírka, abys mě donutil tě následovat. Chvíli se opaluju, chvilinku čtu, chviličenku tě pozoruju (přiznávám, že to bylo v opačném pořadí) a ty se rochníš v kapkách toho báječného léta roku toho a toho. Výjimečné období to bylo, čas se plavil jakoby ani nebyl, my žili jakoby jsme nevěděli čí životy to jsou, my prožívali ani sami už nevíme co. Bylo to však vskutku neobyčejné léto. Byls rád, když jsi mě dostal do vody, když jsem konečně po dvou hodinách cukání se odhodlal vstoupit do toho semeniště hříchů, kde se všichni dělí o své tělní nejen tekutiny. Smál ses, mám to před sebou – oči se ti rozevřely vráskama sladšíma než pouťová nádilka a zuby se rty společně vykouzlily úsměv, na který si budu vždy vzpomínat, protože byl jedním z posledních. Tys měl úžasný dar – v jednom souvětí si mi dokázal složit několik poklon. Nejen v tom bylo umění tvé duše. Plavals vodou, cákals vodou, toužils vodou, byla pro tebe vším, hned po mně. Já tě miloval ... víš to?! A proto jsem tě nechal jet. Ses vykoupal, lehl sis vedle mě, tvrdil, že moje záda jsou posetá pihami jako noční nebe je poseto hvězdama, líbals mě mezi lopatkami a pěvně a láskyplně držel, jakoby ses bál, že ti někam uteču. A přitom jsi to byl ty, kdo mě opustil, kdo odešel, kdo mě nechal zde samotnýho. Ano, zbytečně protestuješ! Byls to ty, kdo se nerád hádal; byla to tvoje doména dělat si cos sám uznal za své; bylo to tvoje neposlouchat. Já se nechtěl hádat. Dali jsme pár lahví piva (teda hlavně já, tys ho jen tak cucal), rybník, povídání, mazlení. Sluníčko pořád pražilo a lechtalo nás. Ještě jsi tam byl. Pak se k nám dostavila jistá hodinka, musels něco vyřídit. Dodnes nemám tušení co! A štve mě to! Co bylo tak důležitý a neodkladný, že ses rozhodl mě nechat na písečné středočeské pláži a jet si za svým?! Na tohle jsem se ptal poslední měsíce a pořád jsem si nezvykl respektovat tvé rozhodnutí, že pojedeš. Jak jsem si tyhle pochody už vyčetl milionkrát. Chybíš mi. Nejsi tu, a už nikdy nebudeš. Ležel jsem na dece, četl o bolesti Virginie Woolf a tys mi dal pusu, nasadil helmu a odjels ... navždy. Ani ne po dvou kilometrech si prý naboural do Jeepu. Bylo toho fyzicky málo, co z tebe zůstalo. Avšak pro mne jsi zůstal celej, vždy budeš tady celej. Jen nedokážu po té době pochopit proč právě ty. Myslím, že to nepoberu do konce mého malého života... protože právě život mi tě dal a proč?! Aby mi tě zase vzal. A jak s tím mám já žít? Poví to někdo? Však nic nescházelo, já si na nic nestěžoval, ty taky ne. My jen byli šťastni. Je snad tohle daň za štístko, musí snad být ono vykoupeno vždy něčím, či snad někým?! Cítím vztek a zoufalství zároveň, ruce se mi třesou při sebemenší vzpomínce a já pořád vidím vodu, knihu, motorku a má pihatá záda. Hladils je a tvrdil, že mi je slunce nádherně políbilo. A pak nejsi. Dovolíš si drze odejít, umřít. Ty jeden parchante! Nevadilo ti, že tě miluji, že láskou k tobě srší celá rodina a přátelé?! Tys prostě na tu posranou motorku sednout musel, že?! Rozhodl ses, že si skočíš něco zařídit a tak to muselo být, i když jsem já měl tendenci propadat hysterii! Rozhodls a nevadilo, prostě to tak bylo. Odjels a zároveň odešels. Já se dokoupal a čekal na tvůj telefon. Nedorazil, jako jsi neměl už nikdy dorazit ty. Volal jsem ti na mobil, zvedla to nejspíš ségra říkajíc, žes zemřel. Tvrdila mi to desetkrát, já ji nevěřil. Nebylo to možný, nalhával jsem si. Bohužel bylo. Ty ses vážně na té motorce zabil. Ani tvůj pohřeb jsem neochutnal, byl beze mne. Dnes je to rok, byl jsem na pískovně. Byl jsem se običovat bolestí a opletat dnem, kdys mi vyznal lásku a zároveň mě nechal se v ní rochnit už navždy bez tebe. Já ti to nevyčítám, já ti prominul ... co jsem ale nedokázal odpustit sám sobě bylo, že jsem tě nechal jet ...