Skrz okno zářil bílý měsíc v úplňku a zdálo se, že ulice jsou prázdné. Ptáci dřímali ve větvích, a světla v oknech už dávno zhasla. Modř ztmavla a pokryla se tisíci vzdálených sluncí spojujících se v obrazce pro hledače ztracených cest. Stačilo se zasnít a najednou jsem klečel v mořích chladivých vln mazlivého saténu vedle NĚJ. Bloudil jsem pohledem a nevěděl kam se dřív podívat. Jemné, dráždivé prsty měsíčního světla JEJ hladily po těle a já na ně žárlil. Tak ohromně lehce klouzaly po ostře řezané tváři, přelévaly se přes jemnou hruď, aby se nakonec utopily někde v klíně.
Ty JEHO křivky tak náhle staly se obrysy těch nejtajnějších písmen, abecedy z křídel egyptského ibise. Najednou jsem si přál být topící se září v JEHO klíně. Právě ta jemná do skla zatavená zář, stala se totiž mnou hledanou spásou, toho spícího anděla schovaného, za lidskou tvář, odpočívajícího jak socha v muzeu s neprodejnou krásou.
Nemohl jsem se vynadívat na ten zhmotněný sen tak nevinně spící přede mnou. Připadal jsem si jako dítě, které čte v obrázkové knížce plné příběhů a žasne nad pohádkovým světem uvězněným do bílých stránek. Přestal jsem počítat zrnka písku padající dolů a cinkající jedno o druhé. Každý můj smysl vnímal jen JEHO.
Marně jsem hledal JEHO křídla. Nikde nebyla. Nemohl jsem věřit tomu, že přede mnou leží skutečný člověk.
Najednou, a ani nevím proč jsem vstal a otevřel okno. Do pokoje se rychle vehnal čerstvý jarní vzduch. Otočil jsem se a chtěl jít opět k NĚMU, ale nešlo to. Zůstal jsem stát a koukal jako kdybych poprvé otevřel oči. Záclona mne lechtala na zádech stejně jako stříbřitý chlad který se vplížil mezi nás. Jemný vánek čechral JEHO vlasy a hrál si s nimi stejně jako zář s JEHO tělem. Chtěl jsem se stát i tím vánkem. Abych se JEJ mohl dotýkat co nejjemněji.
JEHO tělo se lesklo až na stín vlajících záclon mezi kterými jsem stál.
Tichým krokem abych JEJ nevzbudil jsem si klekl před postel přímo před JEHO krásnou tvář. Ležel tam jak malé dítě v náručí matky. Mé prsty se dotkly JEHO ruky a jemně ji sevřely. Sklonil jsem se, políbil JEJ na tvář a přikryl peřinou. Měl tak neuvěřitelně jemné vlasy. Čechral jsem je jako kožešinu nejohroženějšího a nejvzácnějšího tvora. Obrácenou stranou dlaně jsem hladil tu neskutečně jemnou tvář která mě sváděla.
Vydržel bych to celé hodiny, ale stejně jsem za chvilku pomalu usínal, držíc JEJ stále za ruku. Všude bylo ticho, nic nerušilo tu vzácnou chvíli i slova byla zbytečná....