Když jsem se, zhruba před dvěma lety, registroval na iboys.cz, byl jsem plný očekávání. Čekal jsem, že tady potkám hromadu fajn lidí a konečně si zase nebudu připadat tak sám.
Jak šel postupně čas, tak jsem skutečně hromadu lidí potkal. Např. namyšleného trotlíka, který si o sobě myslel, že mu svět padne k nohám, hysterického blbečka, který neumí nic jiného, než se vztekat, zakomplexovaného chudáčka, jehož život je, dle jeho názoru, plný těch nejhorších katastrof, které nikdo nedokáže pochopit. Potkal jsem i spoustu namyšlených tetek, které nedokázaly pochopit (tvrdé „Y“ je vážně na místě – to byly skutečně ženy :-D) moji slabost pro fotbal. I když – kdyby jen nedokázaly, často mě za to i odsuzovaly. Setkal jsem se samozřejmě se spoustou kluků, kterým jsem se nelíbil, nebo nijak zaujali oni mě.
Ale nechci být nespravedlivý, proto nemůžu být jen kritický. Je i pár kluků, za které vděčím tomuto serveru, že jsem je mohl poznat. Jako například Jarda (nick Ultimus), Honza (Marlboro07), Rosťa (Lumpik), Jindra (Janek17). Nemůžu zapomenout ani na kamarády ze Slovenska: Laci (Badboooy18), Janko (Mladikj) nebo Tomáš (Mastax). Tohle všechno jsou kluci, které mám velmi rád, ale potřeboval bych se s nimi vídat trošku častěji – potom bych si třeba taky tak sám nepřipadal :D.
Jednou ale (a není to tak dávno) jsem tady zkusil oslovit člověka, který naprosto nesplňoval moje kritéria. Myslím nepsaná kritéria, která jsem si určil a podle kterých si vybírám, koho oslovit. V profilu nemá napsáno téměř nic, na můj vkus je moc hezký a to i přesto, že je mu už více než sto let :D (nebo, alespoň to o sobě v profilu píše). Navíc – je opět trošku z daleka. Přesto (a vlastně nevím co mě k tomu přimělo) jsem mu napsal, aniž bych čekal, že mi odpoví. Jsem totiž zvyklý, že se většina takový „hezounků“ do mého profilu ani nepodívá, natož, aby mi někdo takový napsal. On se ale podíval, napsal – a dokonce mi dal i plus.
Ještě během toho večera jsem si s ním vyměnil spoustu zpráv. Poznal jsem, že to není jen hezký kluk, ale zároveň i hodný člověk, se srdcem na pravém místě. Získali jsme k sobě nějakou důvěru a tak jsem se dozvěděl, že neprožívá zrovna nejšťastnější období svého života. Ale i přes tyto trable nebrečel a nehrál na city, jako to umí většina jiných (a to pro mnohem jednodušší banality), nelitoval se a nemluvil jen o sobě. Naopak, zajímal jsem ho i já. A ne to, jak velký mám péro, zajímal jsem ho jako člověk. Od první chvíle jsem věděl, že ho chci poznat i osobně – jinak, než ve virtuálním světě zvaném iboys. To se mi nakonec povedlo. První setkání bylo trošku divný, ostatně jak už to tak bývá, oba jsme se dost styděli, ale za sebe můžu říct, že jsem strašně rád, že proběhlo… Teď už vím, že mu chci pomoct aby, navzdory osudu, byl zase šťastný. A stejnou pomoc čekám i já od něho, když mi nebude zrovna nejlépe. Vidět na jeho tváři úsměv – to je nejen hezký pohled, ale především to zahřeje u srdce – to je pro mě obrovskou motivací. Chci aby byl šťastný. Ne, chci abychom byli šťastní oba. Nechci mu říkat, že ho mám rád – to slyší ze všech stran – já mu to chci dokazovat. Po dlouhý době, po dvou letech na iboys, mám totiž pocit, že už zase vím, co to znamená PŘÁTELSTVÍ. Za to mu posílám velký dík.