Mé srdce bloudilo, dlouho a tiše, má pokorná duše teď tato slova píše. Býval jsem smutný, chyběla mi něha, býval jsem osamělý, která duše by tohle dobrovolně chtěla? Býval jsem přísný, tvrdý jak kámen, chtěl jsem se ukrývat za tmavým rámem. Přestal jsem věřit, doufat a snít, na tvrdé dno, často jsem slít. Chtěl jsem být milován, přátel mít spousty, navenek šašek byl, uvnitř jen trosky…
Pak se cos změnilo, život to tak chtěl. Kdy přesně? Nevím již, vím jen, že jsem oněměl!
Poznal jsem muže, jenž múzou mi byl. Poznal jsem muže, který mne povzbudil. Poznal jsem anděla, který mne zvedl, pomohl pochopit, za ruku vedl. Zčista se zjevil, odkud, to nevím dnes, jako by přišel snad, až z prachu velkoměst. Byl to on, tvář jak víla, co bylo však krásnější? Ta jeho síla! V tom jeho životě, jistě si prošel, trním a bodláčím, z cesty však nesešel. Láska mu chyběla, doteky, něha…Nevzdat se, vstát a jít! Tomu mne naučil! Pokaždé, když znovu upadnu, vzpomenu si na něho, jak říká: „Měj sílu! Odvahu!“
Nakonec potkal muže jak ze snů, ten, po němž toužil, našel k němu cestu! Zní to jak pohádka? Nevěřte tomu! Nebýt tak silný a odvážný, nedojde k tomu!
Ptáš se mně hladově, „Kdo je ten muž a anděl“? Jedna to osoba! Osud tomu chtěl.
Není již potřeba radit ti drobounko, je to přesně tak! Jsi to TY !!
Čistota a moudrost ti nejsou cizí…kolik z nás však ví, že znamená to tisíckrát více, než všechno zlato ryzí?
Tvá vnější krása je jistě příjemná a osvěží…ale tvá krásná duše uvnitř, hmm…pánové, to je přece TO, oč tu běží !!!
MILUJI TĚ!