Pro to, abychom zrcadlení rozuměli, musíme začít s tím, že přijmeme několik základních pravd:
1. Cokoliv se v našem životě děje, se nikdy netýká toho, co je v ně nás. Jinak řečeno: mimo našeho JÁ neexistuje nic.
2. Byl zde, je a vždy bude jen Ten jeden jediný, co je – Bůh, Bytí, Všeexistence.
3. Každý jednotlivě tvoříme svoji vlastní skutečnost, jsme tvořitelé našich vlastních individuálních vesmírů, ve kterých jsou všichni hráči částmi onoho JEDINÉHO, tito hráči souhlasí, že si budou vzájemně hrát ve svých „bijácích“.
Možná je to těžké pochopit, avšak je to základ konceptu zrcadlení. Jakmile jsme schopni tyto pravdy přijmout, je snadné principy zrcadlení vnímat. Jestliže mimo JÁ nic neexistuje, pak všechno, co vnímáme jako vnějšek, jako něco, co je tady a kolem, je jen odrazem našeho vlastního tvoření, naše vlastní vnitřní životní drama (nebo ÓDA na život), stanovené tak, aby k nám přivádělo zkušenost a aby nám zrcadlilo vše, co potřebujeme k tomu, abychom rostli ke svému konečnému osvícení (nebo také NE, jestli si to zvolíme).
Chceme-li riskovat, že snížíme smysl svého života, můžeme to nazvat i takto: Do třídimenzionální reality přicházíme proto, abychom sbírali zkušenosti a prožitky a přitom věřili, že jsme všelijak omezování, a pak začali s procesem odhazování těchto omezení a toho, v co jsme si usmyslili věřit, a abychom si začali vzpomínat na to, kdo doopravdy jsme: TEN JEDEN, KTERÝ JE!
Svoji ochotou vidět a poučit se ze svých prožitků, kterými jsme si vybrali projít, si ulehčujeme svoji cestu zpátky k naprostému rozpomenutí se na své pravé JÁ. Ochota toto udělat, aniž posuzujeme sami sebe – když si umožníme ve všem, co jsme dělali a děláme, vidět dokonalost (nebo také nutnost prožitku), i když nám tato pravda momentálně poněkud drhne, tento proces značně usnadňuje.
Zkrátka, jestliže se díváte do zrcadla a všimnete si, že ta osoba, která se ze zrcadla na vás dívá, potřebuje učesat vlasy, nebudete česat zrcadla, ale učešete sami sebe. Když se ta osoba v zrcadle láskyplně usmívá, vy víte, že jste to vy a že se máte rádi, ne že byste milovali to zrcadlo. A tak, když se ta osoba v zrcadle na vás šklebí a vyplazuje jazyk, hádejte, kdo se to šklebí a na koho?
Když se díváte do zrcadel svého života, princip je naprosto stejný. Obecně řečeno, když k vám proudí láska odkudkoliv, je to vaše vlastní láska. Když k vám proudí zloba, tak je to nejpravděpodobněji také vaše vlastní zloba. Občas však ta „záležitost“ skutečně patří pouze tomu zrcadlu.
Jak to poznáme?
Když v daném okamžiku určité emocionální situace nemáte žádný problém, který by k vám měl být odrážen, budete se v tu chvíli cítit v pohodě, nic se vás nedotkne, ta situace nevzbudí vaše emoce.
Avšak máte-li v dané situaci něco uvidět, nebo se z ní něco naučit, budete se cítit tak, že „tady není něco v pořádku“, nějaké nepohodlí, možná i bolest. Vždyť každé místo uvnitř vás, kde máte nějaký problém, nějaké zranitelné místo, nějakou oblast potřebující váš zájem, léčení, péči, vypadá jako otevřená rána, nebo jako místo naplněné lepkavou hmotou.
Když tu není nic, co by vzbudilo váš zájem, energie, kterou navozená situace odráží, vámi volně projde, nikde neuvízne, nikde se nepřilepí.
Avšak jestli daná situace odráží něco, co máte zpracovat, energie ve vás uvízne a vy cítíte nepohodlí, zlobu, bolest atd. Prostě cokoliv ve vás vyvolá odezvu, ať radostnou či bolestnou, pak je to něco ve vás, co potřebuje vaši pozornost.
Takže, jestliže se na vás zítra ráno bude váš soused ječet, energie jeho zloby vámi projde, aniž vás zraní nebo se vás jakkoliv dotkne, pak je to jenom jeho zloba, jeho problém. Když však jeho chování vzbudí vaši zlostnou odezvu, touhu po odplatě, posuzování jeho chování nebo cokoliv, pak ve vás existuje místo, které s touto zlobou rezonuje. Nebo rezonuje se situací, která byla navozena, také vzbudila váš zájem a potřebuje, abyste tomu věnovali pozornost.
Váš soused vám zřejmě zrcadlí váš vlastní vztek, zlost, nebo prostě jen vaše posuzování sama sebe. Jestli jste svědky situace, kdy někdo s někým zachází způsobem, který posuzujete jako bezpráví a jste tím podrážděni, pak stále máte v sobě místo, které rezonuje a s myšlenkou, že existuje nějaký viník a oběť!
Jsme přece ve vesmíru, kde si každý tvoříme svoji vlastní skutečnost. Když se na to podíváte trochu z povzdálí, uvidíte v tom zrcadle vzory lidí, které se v něm odráží. Například můžete mít tendenci zaplést se do vzoru chování: „já mám pravdu a ty se pleteš“. Je to vzor, ve kterém se plácají mnozí. Jestliže je tomu tak, pak pohled na chování někoho druhého, jenž k vám odráží vaše vlastní postoje, vám nabízí klíč k tomu, abyste viděli svůj vlastní problém. Když prostě přestanete cítit potřebu mít pravdu (pravda nepotřebuje, abychom ji bránili), ostatní přestanou cítit potřebu proti ní bojovat. Začněte jim žehnat v jejich pravdě a činnosti a tím s nimi přestanete hrát v jejich „bijáku“ a vymotáte se z té smyčky. Lidé si s vámi nemohou hrát, když vy hrát přestanete. Chce to možná trochu léčení své osoby, abychom tento postoj dokázali zaujmout. A ještě něco!!!
Začněte chválit a žehnat hlavně sami sebe a sobě!!!
Ještě jeden příklad. Můžete si všimnout vzoru chování: „Žena miluje muže, muž ji odmítá. Žena si najde dalšího a ten ji rovněž odmítá, další také atd. Tento příběh ukazuje, co se k takové ženě zrcadlí. Docela jasně říká, že se ta žena necítí být hodna lásky a neustále si píše svůj vlastní scénář o svém odmítání, aby sama sobě ukázala, kde je její problém. Když ta žena pochopí zprávu svého scénáře a začne se mít opravu ráda, muži i všichni ostatní na to budou reagovat. Nezní to jednoduše?
A jak máte provést tyto základní změny? Je to záležitost vnitřního postoje. Chvalte každý okamžik, každou zkušenost svého života. Buďte vděčni za své tělo, takové, jaké je, a za celý projevený svět. Věřte, buďte si jisti, že jste milováni!!! Může vám to pomoci léčit vaše lepkavá místa, která vidíte odražena v zrcadlech situací svého života.
Takže tím, že vidíte svůj vesmír – prostor, ve kterém žijete, jako odraz sama sebe, tím si velmi usnadníte svůj růst. Jediné o co jde, je váš vlastní vývoj a je opravdu důležité vědět, že: vně se nedá nic zařídit. Stejně jako nemůžete učesat zrcadlo, když osoba v něm odražená potřebuje učesat, tak se také nepokoušejte změnit něco v ně vás! Změňte však něco uvnitř sebe. Když změníte části uvnitř sebe sama, vnější záležitosti se automaticky změní, aby k vám odrážely vaší novou vnitřní úpravu.
Znova a mnohem jednodušeji: Jestliže se vám něco příčí, je to vaše vlastní záležitost. Když ne, pravděpodobně to vaše záležitost není.
Jestliže je něco příčinou, že kolem vás je plno radosti, lásky a pohody, pak to k vám přichází odraz vaší vnitřní lásky a radosti a ze vzhůru směřujícího proudu vašeho tvoření.
Jestliže je něco příčinou, že se cítíte jako ve svěrací kazajce, omezování, dokonce máte tendence utéct, pak v sobě máte místo, které pravděpodobně cítí strach, místo, které potřebuje být milováno a léčeno, místo, které vám dává šanci jít a něco dělat, i když se vám nechce nic dělat ani léčit.
Jsme jedinečně nádherné bytosti. Vytvořili jsme si tolik báječných způsobů, abychom zapomněli, kdo jsme a pak si na to začali vzpomínat, šlapajíce po cestičce zpátky, ke svému pravému JÁ, onomu JEDINÉMU.
Každý si vybíráme různé prožitky, zkušenosti a útrapy, které chceme spálit v ohni svého JÁ. Nic nemůže přemoci sílu JÁ. Všechno, co je námi tomuto JÁ přinášeno, bude nakonec přeměněno. A tak rozšiřujte své vědomí, jak jen to jde, s otevřenýma očima a s otevřeným srdcem žehnejte a chvalte! Buďte k sobě citliví a něžní!
Jestliže vám nějaké zrcadlo ukáže místa, kde můžete růst, pak je to všechno, co vám chce a může ukázat.
Važte si svých zrcadel! Jsou to vaši přátelé.
Není potřeba, abyste se bičovali, nebo se posuzovali, nebo abyste bránili svým omezením. Prostě přijměte to, co se k nám zrcadlí a roste.
Berte každou příležitost k růstu jako dar, který můžete nabídnout svému JÁ. Každý využitá příležitost je obrovský krok na vaší cestě DOMŮ.
Ať je vaše cesta plná radosti.