Další den mě přesvědčil, že člověk nikdy nemá vyhráno, a že, i když někoho miluje a snaží se mu věřit, větší vzdálenost udělá své. Nikdy jsem si nemyslel, že všechno, co jsem si sliboval a co jsem tolik nesnášel, sám začnu druhému dělat.
Mému příteli jsem věřil natolik, že jsem mu dal volnost. To ovšem do hry nesměl přijít člověk jiný. Tento člověk ve mě vytvořil to, co jsem nikdy nechtěl a co jsem se navždy zapřísáhnul nedělat. Hned po odletu to začalo. Neozval se mi, když doletěl na místo a já už byl strachem bez sebe. Nakonec se mi druhý den ozval a já zůstal v klidu. Potom jsem zjistil, že na internet nemá takový přístup, jak jsem si myslel, ale snažil jsem se mu psát. Jenže, jeden den jsem vybouchnul. Četl jsem zajímavé vzkazy a nenapadlo mě, že bych mohl začít žárlit. V tu chvíli jsem začal být taky drsnej. Udělal jsem to nejhorší a doufal, že mi napíše něco... Nenapsal. Jen jsem se mu snažil dovolat, dopsat a nic. Moc ho miluji a nikdy jsem mu nechtěl takto ublížit, ale stalo se. Od té doby se mi neozývá a já nevím, co se s ním děje. Možná že až se vrátí, tak se mi ozve sám. Nebo za ním odletím a vyřídím si to?
Mezi tím si moje hodně dobré kamarádky užívaly na chatách a chalupách, nebo s ostatními kamarády někde venku.
Kolik lidí dělá stejnou chybu dvakrát? Kolik lidí nechce ztratit jedinou osobu na které jí záleží a přesto udělá něco, čím jí odradí? To ví už jen čas. Člověk se pořád učí a pořád dělá a bude dělat chyby. Je na těch druhých k posouzení, zda-li byly naše chyby velké, a přesto nám odpustí.