Zvonek zrovinka oznámil konec poslední vyučovací hodiny. Marek si, stejně jako všichni ostatní studenti, zabalil své věci do tašky, hodil si ji na záda a mířil s nimi společně ze školy. Marek studuje 3. ročník na střední průmyslové škole obor Slaboproud. Domů se vydal společně se svými nejlepšími kamarády. Ti zamířili do nedaleké hospody, aby se tam pobavili a probrali, co je u nich nového. Marek ale jejich nabídku, aby šel s nimi, musel odmítnout, protože neměl až tak bezstarostný život jako většina jeho spolužáků. Nepocházel totiž z nikterak bohaté rodiny, a proto musel od svých šestnácti let obcházet všelijaké brigády, aby pomohl mamce, která je samoživitelkou a musí se starat mimo Marka i o jeho patnáctiletého bratra. Jeho kroky tedy vedly do pracovní agentury pro studenty, kam se šel zeptat po nějaké volné brigádě. Bohužel tu teď neměli nic jiného než práci na pokladně v supermarketu. Marek se skoro zapřísáhnul, že půjde kamkoliv, jen ne na pokladnu, protože se bál, že by mohl při manipulaci s penězi udělat nějakou chybu a že by o své těžce vydělané peníze mohl velmi rychle přijít. Nicméně brigádu potřeboval, a tak ač nerad, kývnul. Podmínky pro brigádu splňoval. Před dvěma týdny totiž oslavil své 18. narozeniny. Už mu jen zbývalo obstarat si zdravotnický průkaz do potravinářství, ale jelikož měl jít na brigádu až zítra, tak slíbil, že si ho ještě dneska pořídí. Poté se vydal domů.
Mamka měla ohromnou radost, že budou zase nějaké peníze navíc. Marek moc dobře věděl, že místo toho, aby udělala radost sama sobě a koupila si třeba něco hezkého na sebe nebo aby si šla s kolegyněmi sednout někam na večeři, tak se raději stará o to, aby její synové měli co jíst a aby jim nic nechybělo. Proto si snažil vydělat co nejvíc peněz, aby si mohl všechny jemu potřebné věci koupit sám a navíc aby mamce mohl přidat i nějakou tu korunku na přilepšenou. Po příchodu domů si udělal veškeré domácí úkoly, které dostal, podíval se ještě na nějaké filmy v televizi a šel si společně se svým bráškou lehnout.
Druhý den si odbyl svých obvyklých šest vyučovacích hodin ve škole a ihned po škole nasednul na autobus, který ho dovezl až k Hypernově, místu, kde měl pracovat. Podle plánku, který mu dali v agentuře, vešel do budovy personálním vchodem a zamířil k recepci. Tak se nahlásil, dostal klíče od šatny, kam si uložil věci a vydal se směrem na hlavní pokladnu. Tam se nahlásil paní vedoucí, která na něho zapůsobila velmi příjemně. Ze všeho nejdříve Marka zavedla k jedné z pokladních, která měla Marka zaučit. Najednou se na něj hrnula ze všech stran spousta informací. Nebylo to pro něj úplně jednoduché, ale po dvou hodinách byl v práci na pokladně natolik zručný, že ona pokladní zavolala vedoucí, že může jít na svou pokladnu. Vedoucí si tedy pro něho přišla, z trezoru mu vydali šuplík s penězi a poslali ho na pokladnu vedle kolegyně, která ho zaučovala. Směna Markovi utekla celkem rychle. Během celého dne se sice objevili dva značně nepříjemní zákazníci, ale Marka to nikterak nerozhodilo. Nebyl povahy, že by se musel s někým hádat, takže jim všechno odkýval. Uvnitř si sice opakoval nespočet nadávek, ale navenek působil odevzdaně.
Po skončení směny si z pokladny vzal šuplík s penězi a šel si ho do trezoru spočítat. Když byl asi tak v půlce, tak kolem něho prošel další pokladní a zašeptal na něho: „Vím, že jsi na kluky.“ Marek najednou zrudnul. Tutam bylo jeho počítání peněz. Najednou si začal v hlavě přehrávat, jak je možné, že by se to o něm dozvěděl. Vždyť to o něm nikdo neví. Teda mimo několika kluků, se kterými doteď byl. Ale stejně, jak by se to k němu doneslo. No nic, dopočítal šuplík. Naštěstí mu peníze seděly na korunu, a tak nemusel nic doplácet. Měl ohromnou radost, že se mu první den v práci povedl. Po prvním dni na pokladně musel uznat, že ta práce není až tak hrozná, jak se na první pohled zdála. Celkem ho ta práce začala i bavit. Teď měl ale jiné starosti. Chtěl za každou cenu zjistit, jak se onen pokladní dozvěděl o tom, že je gay. Rozloučil se s vedoucí a rozhodl se počkat na něj před východem z hlavní pokladny.
Po deseti minutách netrpělivého přešlapování se dočkal. Onen pokladní se mu představil jako Zdeněk. Zdeněk nepochyboval o tom, že na něj Marek tady počká. Už jenom podle jeho reakce, když mu to řekl. Vlastně tohle celé byla jakási Zdeňkova strategie, jak se přímo tady na pokladnách seznámit s nějakým klukem. Pokaždé, když se na pokladnách objevil nějaký pokladní, kterého neznal, tak se k němu ve vhodný okamžik přiblížil a řekl mu, že ví, že je na kluky. Většinou se nesetkal s úspěchem, ale někdy se přeci jen zadařilo. Třeba jako dneska. Marek na něj hnedka začal chrlit něco jako „Jak to, že víš že jsem na kluky?“ Zdeněk mu na to odpověděl, že je to z něho poznat hned na první pohled. Podle jeho gest, podle způsobu chování, podle chůze a tak. Marek nikdy o tom, že by se z tohoto dalo určit, zda kluk je gay nebo ne, neuvažoval. Musel však uznat, že na něj Zdeněk dost zapůsobil. Dovolil si ho tedy pozvat do hospody, aby to spolu probrali.
Kousek od Hypernovy se nacházela skvělá staročeská hospůdka. Sedli si ke stolu a začali probírat všechno možné. Bavili se úplně o všem. O obecných věcech, o svých zálibách, o klucích. Marek se od Zdeňka dozvěděl mnoho informací. Například zjistil, že Zdeňkovi je 23 let, zajímá se především o umění, historii a hudbu a v Hypernově dělá už zhruba půl roku. Zdeněk sice nebyl žádný model – měl pár kilo navíc, ale o to Markovi ani tak nešlo. Koukal se spíš na to, jaký člověk je uvnitř. Marek si na Zdeňkovi všiml několika skvělých vlastností. Tak za prvé působil hrozně inteligentně. Než něco vypustil z úst, tak si to snad stokrát rozmýšlel a na to, že má dokončenou pouze základní školu, tak toho věděl o umění víc než leckterý vysokoškolák. Na to proč má dodělanou pouze základní školu, dostal také odpověď. Musí se totiž od svého dětství starat o svou mamku, která je po mrtvici a musí se o ni někdo starat. Proto musel nechat školy a stát se jejím pečovatelem. Po nějakém tom roce se ale přeci jen vydal zpátky do školy. Dělá učňák obor kuchař a letos bude dělat závěrečné zkoušky. Do toho ještě dělá na pokladně a stará se o mamku. Marek si najednou připadal, že jeho osud není až tak zlý. Uvědomil si, že by mohlo být klidně i hůř. Po asi dvou hodinách strávených v této příjemné hospůdce se museli rozloučit, protože Zdeněk musel pospíchat domů za svou mamkou. Marek se Zdeňka zeptal, kdy bude zase v práci. Ten mu odpověděl že zítra. To Markovi udělalo ohromnou radost, protože bude zítra také v práci.
Cestou domů si rekapituloval, co mu dnešní den dal. Ráno šel do práce, kam se ani trochu netěšil. Večer se jeho názor na novou práci obrátil o 180 stupňů. Bylo to hlavně díky Zdeňkovi. Znamenal teďka pro něho moc. Vlastně si na něm nevšiml jediné chybičky. Zdál se mu naprosto dokonalý. Hrozně moc se těšil, až ho bude moci zítra po práci opět vidět. Domů dorazil celý unavený, ale šťastný. Po dlouhé době se totiž objevil někdo, pro koho by mohl žít. Ale ještě je brzy na nějaké předčasné závěry. Vždyť vlastně zatím ani neví, jestli někoho má nebo jestli by ho chtěl. Proti němu si totiž připadal jako nula. Myslel si, že na něho nemá. Usínal s těmito rozporuplnými pocity a přitom se těšil až Zdeňka opět uvidí.
Další den se po škole opět vydal do práce. Vedoucí ho usadila na pokladnu a on se vrhnul do práce. Rozhlížel se všude kolem, ale Zdeněk nikde. Byl z toho celkem smutný. Asi po čtvrt hodině se však Zdeněk vřítil během na hlavní pokladnu. Po chvíli Marek koutkem oka zahlédnul, jak se odtamtud opět vynořil. Musel zrovna obsluhovat zákazníka, takže se tomu nemohl až tak věnovat. Najednou si všiml, že se někdo usazuje na pokladnu hned vedle něho. Byl to on. Vůbec to nechápal, ale byl moc rád, že ho může mít nablízku. Po chvíli mu Zdeněk vysvětlil, že si s vedoucí celkem rozumím, a tak ji požádal, zda by si mohl sednout vedle něho a ona mu to odkývla. Jelikož bylo dnes lidí málo, tak mohli většinu dne prokecat. Marek si nebral žádné servítky, a tak ze Zdeňka dostal to, že teďka s nikým nechodí. To mu přidalo na sebevědomí, protože se mu najednou nabízela možnost ho sbalit. Na Zdeňkovi bylo totiž vidět, že se s Markem cítí taky skvěle. Neustále po něm pomrkával. Byla to od něho celkem provokace, ale Marek byl za to moc rád. Když takhle seděl vedle Zdeňka, tak mu ani nepřišlo, že je v práci. Utíkalo to tak rychle, že mu osm hodin najednou připadalo jako několik desítek minut. Než se nadál, tak šli oba společně z práce. Dnes se rozloučili hnedka po práci. Vyměnili si čísla a slíbili si, že si napíšou. Pak se oba odebrali do svých domovů.
Dny utíkali a Marek se do Zdeňka čím dál tím víc zamilovával. Vůbec mu nevadilo to, že se viděli víceméně po celý den. Byl rád za každou chvilku, kterou s ním mohl prožít. Problém byl v tom, že neměli možnost být spolu sami. Protože oba bydleli u rodičů. Asi po dvou týdnech se jim však poštěstilo. Marek využil volného bytu a pozval Zdeňka k nim domů. Jeho mamka totiž byla tou dobou v práci a brácha ve škole.
Marek se na tuto chvíli hrozně moc těšil, takže ani nemohl dospat a byl na nohou už od osmi hodin a to i přesto, že Zdeněk měl přijít až v deset. Nejdříve ze všeho skočil do sprchy, kde dneska strávil takovou dobu jako snad nikdy předtím. Pak na sebe nalil parfém. V každém případě chtěl taky co nejlíp vypadat, takže hodinu obskakoval šatník a vybíral, co by si na sebe vzal. Vůbec se nemohl rozhodnout. Chtěl na něj zapůsobit na první pohled. Nakonec vsadil na značkové oblečení, které si na sebe bral jen ve slavnostní příležitosti. A ta se dnes bezesporu nabízela. Nechtěl nic zanedbat. V kuchyni připravil něco malého k jídlu a nezapomněl ani na sekt, aby tuto výjimečnou příležitost náležitě oslavil. Kouknul se na hodinky a zjistil, že je za čtvrt hodiny deset.
Chvíli na to zazvonil zvonek. Šel otevřít. Byl to on. Srdce mu začalo bušit jako kdyby právě doběhl maratón. Pozdravili se a dali si pusu na přivítanou. Marek žasl nad tím, co měl dneska Zdeněk na sobě. To, že chodí velmi dobře oblečený a že má dobrý vkus, tak na to si už u něho zvyknul, ale dneska ho doslova šokoval. Měl na sobě oblečení z kůže. „To muselo být drahé“ říkal si sám pro sebe v duchu. Myslel si, že je to nějaká napodobenina, ale po prohmatání zjistil, že se jedná o pravou kůži. Nejprve se vydali do kuchyně, kde Marek připravil oběd. Udělal špagety s boloňskou omáčkou. Stůl už byl prostřený. Zbývalo jen servírovat. Toho se ujal Zdeněk, protože nechtěl jen tak nečinně přihlížet, jak se o něho Marek stará. Chtěl být taky něčím užitečný. Když bylo všechno připraveno, tak Marek ještě umocnil atmosféru tím, že zatáhnul žaluzie a zapálil svíčky. Bylo to tak romantické. Popřáli si dobrou chuť a připili si sklenicí sektu na jejich společný vztah. Poté, co dojedli, tak se začali vášnivě líbat a dotýkat se svých těl. Po chvíli se přesunuli do Markovy postele, kde se oddávali vzájemné rozkoši. Bylo jim spolu nádherně. Dnešní den zkrátka neměl chybu. Oba si ho užili jako už dlouho ne. Ani se jim nechtělo loučit, ale co se dalo dělat. Řekli si tedy “ahoj“ a slíbili si, že se co nejdříve zase sejdou.
Ještě neuběhl ani měsíc od doby, kdy se poznali a už se spolu ohlíželi po společném bytu. Nebylo to ale úplně tak jednoduché. Zdeněk totiž chtěl nějaký exklusivní bejvák. Ideální byteček hledali přes měsíc. Marek by býval bral skoro každý, ale Zdeněk měl ke každému z nich nějaké výhrady. Jeden byl malý, druhý byl daleko od dopravního spojení, další byl málo prosvětlený. Zkrátka vždycky si našel důvod, jak odmítnout. Protože chtěl Marek pro Zdeňka jen to nejlepší, tak ho nechal vybrat si přesně takový byt, ve kterém se bude cítit i on sám. Pak se jeden takový objevil. Nacházel se v novostavbě a vypadal fakt úžasně. Nájem byl sice dosti drahý, ale když vzali v úvahu svou finanční situaci, tak uznali, že si ho mohou dovolit a navíc jim zbude ještě dost peněz na jídlo a všechno okolo.
Zabydleli se v novém bytečku. Teda spíš Zdeněk se zabydlel, protože většina věcí v bytu byla jeho. Marek toho moc na stěhování neměl. Jediná věc, která zabírala víc místa než se vejde do jeho batohu, byla skříň, kterou dostal k Vánocům. Z domova si pak přitáhl už jen dva plné batohy napěchované oblečením a osobními věcmi. Kdyby náhodou ještě něco potřeboval, tak se pro to mohl koneckonců kdykoliv stavit k mamce. Vypadalo to tam opravdu útulně. Po týdnu od nastěhování mohli konečně začít tvrdit, že žijou v bytě a ne v nějakém skladišti. Ted už si mohli v pohodě pozvat nějakou návštěvu.
Žili si vlastně takovým pohodovým životem. Dopoledne povinnosti a práce, večer pak byl čas na pořádání party se svými známými. Marek měl oproti Zdeňkovi o něco těžší den, protože mimo práce musel zvládat i školu, kde se mu navíc před maturitou kupily úkoly. Ale už byl na tento rytmus zvyklý, a tak mu zbývalo dost energie na večer, kdy se byl schopen ještě bavit. Říkal si, že život je od toho, aby si každý užíval přítomnosti a ne aby se myslelo na to, co bude. Návštěv se jim tam od doby, co se nastěhovali, vystřídalo hned několik. Většina kamarádů byla z Markovy strany. Zdeněk totiž k Markovu překvapení příliš kamarádů neměl. Ať už tam ale byl kdokoliv z Markových kamarádů, tak se mu pak ozývali, že Zdeněk je moc fajn a že ho zase moc rádi uvidí. Vlastně když se pořádala jakákoliv party, tak měl Marek neustálý pocit, že je stále ve Zdeňkově stínu. Všichni se totiž bavili po většinu času právě se Zdeňkem a na něho kašlali. Zpočátku měl ohromnou radost, že si Zdeněk našel nějaké nové kamarády, ale když to takhle šlo nějakou dobu, tak měl Marek najednou pocit, že své kamarády ztrácí. Když se s někým chtěl setkat sám, tak se ho automaticky onen dotyčný zeptal, zda tam bude i Zdeněk.
Marek toho měl poslední dobou tolik, že neměl čas na to řešit nějaké vztahy s kamarády. Jeho maturita byla totiž už za dveřmi, a tak musel poslední měsíc před ní věnovat spíše učení než práci a večerní zábavě. Ale i tak si vydělal dost peněz n to, aby zaplatil půlku nájmu. Učení mu sice dalo dosti přemáhání, protože se mu do toho ani trochu nechtělo ale když se mu maturitu podařilo úspěšně složit, tak zpětně uznal, že to nebylo tak strašné. Další studium už neplánoval, takže se dal naplno do práce. Zatím nastoupil na hlavní pracovní poměr na pokladny do Hypernovy. Přeci jen tu znal už víceméně každého a asi by se jen těžko loučil s tímto skvělým kolektivem.
Pak ale přijde ohromná rána pro jejich společný rozpočet. V Hypernově zužují stavy zaměstnanců a Zdeněk byl mezi těmi, které propustili. Byl z toho dost zklamaný, protože tu prožil suprové roky. Přihlásil se tedy na úřad práce, kde mu nabízeli různé práce, ale Zdeněk nebyl s žádnou z nich spokojený. Chtěl něco na úrovni, nějakou manažerskou pozici nebo tak něco, takže se dal na tříměsíční rekvalifikační kurz. Po tu dobu pobíral minimální mzdu, která nemohla ani omylem stačit ani na polovinu nájmu, natož pak na něco dalšího, takže se Marek musel dost otáčet, aby zaplatil jednak nájem a ještě aby zbylo něco na živobytí. Nebyly to vůbec jednoduché časy. Musel dělat Hromadu přesčasů, takže to nakonec dopadalo tak, že odcházel do práce brzo ráno a vracel se pozdě večer. Takhle klidně i šest dní v týdnu. Bylo to peklo, ale Marek stále nepřestával doufat, že si Zdeněk opět najde práci a že to pak bude právě on, kdo potáhne jejich rozpočet. Nic takového se však nekonalo. Zdeněk ukončil kurz a pak nemohl žádné zaměstnání na jemu požadované funkci najít. Marek ho začal podezřívat, že to snad dělá naschvál. Marek si tedy vzal na sebe půjčku, protože se všechno z jedné výplaty dlouhodobě utáhnout nedalo. Peníze z ní vydržely sotva dva měsíce, protože za tu dobu, co musel Marek vzít vše na sebe, tak se jim nakupila hromada dluhů – nezaplacený paušál na mobil, nezaplacená splátka úvěru, jeden dlužný nájem. Situace byla teď dosti kritická. Už mu ani nechtěli nikde půjčit, protože měl zápis v rejstříku mobilních operátorů, takže se snažil hledat jiné způsoby jak přijít k penězům.
Když jim majitel pronajatého bytu začal vyhrožovat že je vystěhuje na ulici, tak se Marek rozhodl vzít osud do vlastních rukou. Jednoho pracovního dne si usmyslil, že si z kasy vezme 10 tisíc a večer při počítání peněz na vedoucí zahraje divadlo, že musel někomu asi špatně vrátit. Celý den v práci se mu myšlenky ubíhaly směrem k večeru. Nepřipouštěl si žádné komplikace. Najednou mu zazvonil na pokladně telefon, že má jít domů. Bylo mu to divné, protože podle rozpisu měl jít až za hodinu. Na jednu stranu byl rád, že to již brzy bude mít za sebou, ale na druhou stranu začal mít tak trochu obavy, co bude dělat, když to nevyjde. Nicméně nebyl čas na nějaké rozmýšlení. Nyní měl ještě poslední možnost si to rozmyslet, ale neudělal to. Vzal tedy peníze z kasy a strčil si je do kapsy. Pak se vydal se šuplíkem na hlavní pokladnu. Jakmile tam přišel, tak si stejně jako každý den spočítal kasu. Pak přišel k vedoucí a řekl jí výsledek, kterého se dopočítal. Vedoucí značně zneklidněla a šla po Markovi přepočítat šuplík sama. Vyšlo jí to úplně stejně. Pro jistotu to spočítala znovu. „Co se stalo?“ optal se opatrně Marek. „Chybí ti v kase peníze“ odpověděla mu vedoucí. Marek ještě chvíli počkal, jak dopadne druhé přepočítání, ale na výsledku se opět nic nezměnilo. Pak mu vedoucí oznámila, že mu chybí 10 tisíc. Okamžitě ho poslala, aby se šel podívat ještě na kasu, jestli tam náhodou někde nezůstaly. Marek se vrátil a z tváří mu tekly slzy. Vypadalo to opravdu reálně. Vedoucí furt nemohla pochopit, jak může někdo za den promrhat tolik peněz. Vždyť za jeden nákup není možné vrátit o deset tisíc víc. Do dnešního dne tu bylo maximální manko pět tisíc. Vedoucí měla o Markovi jen dobré mínění, ale nemohla jinak než Marka prohledat. Mezitím, co se Marek šel podívat na kasu, tak dostala oznámení od security, že na kase, kde seděl Marek, zahlédli pokladního, jak si strká peníze do kapsy. Sama tomu nevěřila, ale musela to prověřit. Poprosila tedy Marka, aby vyndal z přihrádky veškeré své osobní věci a aby ještě vyndal všechno z kapes a ukázal, že jsou prázdné. Marek najednou celý zrudl. Vůbec ho nenapadlo, že by ho mohli prohledávat. Začal si vyčítat, že kdyby ty peníze vzal už třeba o přestávce a někam je ukryl, tak by je u něho neměli v životě šanci najít. A teď ho už mají. Ví, že je s ním konec.
Když vyndával obsah z levé kapsy, tak na zem upadlo oněch hledaných deset tisíc. Vedoucí v tu chvíli vůbec nedoufala v to, že by mohl být Marek schopný něco takového udělat. Viděla však to, co viděla. Marek najednou přestal hrát divadlo a začal všemožně prosit, aby se na to tady zapomnělo a že slíbí, že už nikdy nic takového neudělá. Vysvětlil, že se dostal do tíživé životní situace a že prostě nemohl jinak. „Kdyby to bylo jen na mně, tak bych ti pro jednou asi odpustila. Tentokrát to však udělat nemohu, protože tě viděli i security na kamerách. Hrozně jsi mě zklamal,“ řekla mu na to vedoucí a zavolala security, aby si ho odvedli.Ti ho v kanceláři drželi až do příjezdu policie a stejně jako všichni ostatní, nechápali, jak to mohl udělat. Policie dorazila po deseti minutách. Chtěli mu dát pouta, ale Marek slíbil, že půjde sám dobrovolně. Nyní ho čekal další trapas. V obklíčení dvou policistů se měl projít kolem všech pokladen. Samozřejmě, že to nemohlo za žádnou cenu pokladním uniknout, takže jako by se v tu chvíli na pokladnách zastavila práce. Všichni civěli na Marka v doprovodu policie. Pochopitelně se po celém krámu ihned rozneslo, co se stalo. Marek v této práci rozhodně netoužil zůstat po celý svůj život, ale takhle si odchod opravdu nepředstavoval. Na policejní stanici sepsali protokol a proti Markovi bylo zahájeno trestní stíhání.Pak ho propustili domů.
Markův život byl najednou v troskách. Z práce ho vyhodili jako zloděje, takže bude mít jistojistě zápis v trestním rejstříku a nikam ho teď nevezmou. V práci, kde měl hromadu kamarádů, se s ním nejspíš nikdo nebude bavit. Udělal opravdu blbost a kdyby mohl vrátit čas zpátky, tak by svou současnou situaci určitě řešil jinak. Ale už se stalo. Dorazil domů a Zdeňkovi všechno povyprávěl. Zdeněk ho začal naoko litovat, ale na druhou stranu věděl, že si za to může sám. Měl se s ním nejdřív poradit. Celý večer se Zdeněk snažil Marka utěšovat. Ten mu nakonec celý znavený po několika chvílích usnul v náručí.
Druhý den se Marek probudil a myslel, že měl jenom hrozně ošklivý sen. Protokol z policie ho ale rychle probral zpátky do reality. Zdeněk byl už dávno vzhůru a připravil mu snídani. Marek měl radost, že aspoň někdo zůstal s ním. Pak Zdeňkovi řekl, že se vydá hledat nějakou práci a že se nejspíš vrátí až někdy večer.
Nejdřív musel jít na soud pro výpis z trestního rejstříku. Doufal v to, že ho má ještě stále čistý. Když mu ho však na přepážce vystavili, tak tam bylo napsáno, že bylo proti němu zahájeno trestní stíhání za zpronevěru. „To si teda pěkně pospíšili“ poznamenal si v duchu smutně. Nevěděl, co teď. Zkusil tedy zavolat svému nejlepšímu kamarádovi. Ten mu však telefon nezvedal. Marek to vůbec nechápal. Pak ho napadlo, že by ho mohl navštívit osobně. Došel před jeho barák a zazvonil na zvonek. Někdo mu neotevíral, ale z mikrofonu se ozvalo: „Se zlodějem se nebavím.“ Hned nato to položil.
Marek začal přemýšlet, jak se to k němu mohlo dostat. Nikoho z Hypernovy přece neznal. Poslední možnost byla taková, že by se to dozvěděl od Zdeňka. „Ne, to by mi určitě neudělal.“ Nedalo mu to však a rozběhl se domů, co mu nohy stačily. Odemknul dveře u vchodu a rozběhl se po schodišti k jejich společnému bytu. Po otevření dveří jím projel mráz. Nenašel tam víceméně nic. Spatřil čtyři holé zdi, jen v rohu se krčila jeho skříň s oblečením. „Zdeněk se snad odstěhoval. To mi přeci nemohl udělat. Vždyť byl ten poslední, kdo mi zbyl.“ Úplně se rozplakal. Pak si však začal pomalinku skládat střípky dohromady. Za všechno mohl vlastně Zdeněk. Právě kvůli němu se dostal do této šlamastiky. Kdyby si býval našel nějakou práci a vydělával peníze, tak by se nikdy nemusel uchýlit k tomu, že si z kasy vezme peníze. Navíc musel hnedka po ránu obvolat všechny jeho kamarády a říct jim, co se stalo včera v práci. A jelikož ho měli už takhle radši než Marka samotného, tak se k němu přiklonili docela. Stále ale nemohl pochopit to, že ho Zdeněk dokázal takhle dlouho klamat. Vždyť byl k němu po celou dobu hrozně příjemný a rozuměli si po všech stránkách. Najednou se cítil ještě hůř než včera. Nyní se však už neměl o koho opřít. Mohl by se sice vrátit domů za mamkou, ale to vyloučil už jenom z toho důvodu, že by se za sebe musel stydět. Od včerejška je z něj totiž zloděj a navíc nemá ani korunu. „Ne, ne. To bych jí nemohl udělat. Byl bych jí jenom přítěží.“ Nemohl už dál. Začal přemýšlet o sebevraždě. V životě mu už nic nezbylo. Vyšel ven na ulici, sedl na metro a vydal se na Nuselský most, místo sebevrahů.
Když se objevil na místě, kde hodlal dokonat svůj život, tak zjistil, že ho už někdo předběhl. Spatří mladého hezkého kluka, který ho na první pohled naprosto očaruje. Zrovna přelezl mříž na boční straně mostu a mířil si to druhou stranou mostu doprostřed, kde je největší hloubka. Marek se nacházel přesně na druhé straně mostu. Taky přelezl most a pomalými krůčky se přibližoval doprostřed mostu. Když se nacházel asi 20 metrů od toho druhého, tak na Marka začal křičet, že jestli se ještě o kousek přiblíží, tak skočí. Marek se snažil navázat komunikaci. V tu chvíli ho nenapadlo nic lepšího než se zeptat na to, jak se jmenuje. Onen neznámý mu odpověděl, že se jmenuje Michal.
„Ahoj Michale, já jsem Marek“ odpoví mu a pak mu sdělí, že je tu z úplně stejného důvodu jako on. Taky ho nepotkalo v poslední době nic hezkého a začne mu postupně vyprávět svůj příběh. Jak musel finanční krizi řešit zpronevěrou peněz v práci, za kterou ho čeká trestní stíhání a jak ho navíc opustil jeho přítel, který ho vlastně odkopnul ve chvíli, kdy to nejvíc potřeboval. Michal ho se zájmem poslouchal a když dovyprávěl svůj příběh, tak na něho vykulil oči a udiveně pronesl:
„Ty jseš na kluky?“
„Jo“, odpověděl mu Marek.
„Já jen, že se s tím moc lidí nechlubí, tak mě to trochu překvapilo“.
„No já to beru už jako normální součást svého života, tak mi to tak ani nepřijde. Mnoho mých kamarádů to chápe a kdo to není schopen přijmout, tak pak není můj kamarád,“ pronesl Marek
Michal po chvíli váhání přiznal, že je taky na kluky. Koneckonců teď nemá co ztratit, protože tu už za chvíli stejně nebude. Pomalu se začal k Markovi přibližovat a cestou mu vyprávěl svůj osud. Před týdnem jel se svým přítelem na výlet autem a měli nehodu. Zatímco on to přežil, jeho přítel už takové štěstí neměl. Nebyl totiž připoutaný. Týden ležel v nemocnici, kde ho dávali dohromady a dnes se dostal konečně domů. Vstoupil do bytu, kde ještě nedávno žili ve dvou a najednou si začal čím dál tím víc uvědomovat, že už to nikdy nebude jako dřív. Procházel se jednotlivými pokoji a spatřil mnoho věcí, které mu jeho miláčka připomínaly. Sednul si do křesla a rozbrečel se. Už takhle nesl ztrátu svého přítele dost těžce a teď by se ještě musel pohybovat místy, kde spolu byli šťastni. Ne, to nemohl. Chtěl se co nejdříve odsud odstěhovat. Najednou zazvonil telefon a Michal ho zvednul. Na druhém konci aparátu byla matka jeho přítele a podle toho jak mluvila, bylo jasné, že byla opilá. Začala mu nadávat do vrahů a že mu smrt jejího syna v životě neodpustí. Byla hrozně hysterická. Místo toho, aby ho podržela a podpořila ho v této těžké chvíli, tak ho začala obviňovat. Poté, co zavěsila, tak chtěl položit sluchátko na původní místo, ale ruce se mu tak chvěly, že se netrefil a sluchátko upadlo na zem. Byl úplně na dně svých sil. Všechno se proti němu obrátilo a on nevěděl, jak dál. Rozhodl se tedy, že bude svůj život řešit radikálně – sebevraždou. Vydal se tedy směrem k Nuselskému mostu.
Zatímco si tu oba vyprávěli své příběhy, tak se kolem nich shromáždila policie, hasiči a záchranáři. Policejní vyjednavač se na ně snažil už pěknou chvíli mluvit, ale oni jako by ho vůbec neposlouchali. Mluvili jen sami mezi sebou a okolní svět pro ně v tuto chvíli neexistoval. Ani jeden bohužel tomu druhému neviděl do hlavy, takže nevěděli, jestli sebevražedné úmysly toho druhého stále přetrvávají nebo jestli z toho sejde. Stále spolu hovořili a po nějaké chvíli zjistí, že mají hrozně moc společného. Výborně si rozuměli a najednou si uvědomili, že nemá smysl hnedka všechno řešit skoncováním s životem. Vydají se tedy k okraji mostu, aby přelezli zpátky.
Míří si to do bezpečí když tu náhle Michalovi podklouzne noha. Naštěstí se Marek zachoval pohotově a na poslední chvíli ho chytil za ruku. Začal boj o vteřiny. Pod Michalem byla několik desítek hluboká propast a Marek nechtěl dopustit, aby se stalo přesně to, proč sem původně oba přišli. Michal se mu totiž líbil a cítil, že mezi nima přeskočila jakási jiskra. Dobře však věděl, že ho takhle dlouho neudrží. V hlavě se mu honila hromada myšlenek. Třeba to, že jestli se mu Michala nepodaří zachránit, tak tam skočí za ním. Po dlouhé době totiž našel někoho s kým si rozumí a kdo ho chápe a kdyby se zabil, tak by byl na tom zase stejně jako předtím. Michala se najednou zmocnila ohromná panika, ale na druhou stranu teď nechtěl umřít. Jednou rukou se přidržoval Marka druhou rukou se zachytil mostu. Začal litovat, že sem vůbec chodil. Došlo mu totiž, že takový konec pro svůj život vůbec nechtěl. Teď mu ale moc naděje na přežití nezbývalo. Chtěl se přitáhnout rukama a vyhoupnout se nahoru, ale nešlo to. Pomalu se smiřoval s tím, že to neskončí dobře. Když tu se náhle hned za nimi objevila policejní helikoptéra, ze které se po laně spustil záchranář a zachránil nejprve Michala a chvíli po něm i Marka.
Jakmile byli oba pohromadě v bezpečí, tak se štěstím objali a byli moc rádi, že to šťastně dopadlo. Kolem nich se utvořil hlouček kolemjdoucích a když viděli, že vše šťastně dopadlo, tak začali mohutně tleskat. Najednou jim bylo úplně jedno, jestli jsou na kluky nebo na holky, důležité bylo, že se podařilo zachránit dva lidské životy.
KONEC
© Majlou