"Co do obsahu je náboženství řešení problému věčnosti; nikoli jen řešení theoretické, nýbrž zároveň praktické, neboť problém věčnosti musí člověkem být žit. Člověk nemůže o smyslu svého života jen přemýšlet, ten život musí být žit. Náboženství je životem sub specie aeternitatis - je uvědomením našeho poměru ke světu, je uvědomením smyslu života, je opravdovostí. Náboženství je centrální a vůdčí duchovní silou životní, je úsilím o život nový, o nové a vyšší životní hodnoty.
Náboženství proto není mysticismem. To je důležitá věc právě u nás, poněvadž v naší české reformaci mysticism hodně znamenal a je dosud lidí mnoho, kteří se domnívají, že není možno mít náboženství bez mysticismu. ... Mystik chce nejvyšší pravdy dosáhnout jedním rázem, bez logické a vědecké práce. Mysticism je vždy signum nějaké slabosti. Mystika a myth jdou ruku v ruce. ... Jsme přesvědčeni, že je náboženství čisté bez vší mystiky, bez tohoto luzného a materialistického dědictví staré doby mythické.
Máme největší příklad čistého náboženství v Ježíšovi; Ježíš byl hlava nadmíru jasná, alespoň mysticism a ekstase nedávaly jeho náboženství ráz výlučný; za to nalézáme mystiku už v chorobném Pavlovi; proto je tak veliký rozdíl mezi náboženstvím Ježíšovým a Pavlovým. ...; Ježíš podával náboženství čisté, nerozčilené, klidné, jasné. I my chceme náboženství jasné, čisté, nemlhavé."
"Naše náboženství musí být přesvědčením, ne vírou. To znamená odmítnutí všeho slepého důvěřování. Já ovšem vím, že malé dítě, mladý člověk a každý bude důvěřovat, bude přijímat od jiných, ano; ale jakmile nastane potřeba zdůvodnění a argumentů, musí být svoboda důvodů, nesmí, protože nemůže se nic vnucovat, co se nedá držet kriticky. Proto pravím: přesvědčení, víra zdůvodněná, ne slepá.
Naše náboženství bude duchovním, duchovní zkušeností osobní; mně nestačí přijímat a konat, co mi někdo rozkáže, to může dělat oficír, od něhož se žádá slepá poslušnost, to může dělat kaprál, voják, ale jak pak mohu já tak slepě důvěřovat a poslouchat a konat nábožensky, co mi druhý rozkazuje, a nepřesvědčit se? Jak lze takovou čistě mechanickou funkcí dosáhnout spasení věčného?! A proto pravím, chceme náboženství duchovní, životní.
Chceme náboženství duchovní, ne materiální. Nechceme všechen ten formalismus církevní a kultový, který již nemá smyslu, nechceme vůbec formalismu, nýbrž život duchovní. Náboženství oficiální je nám materialistické, celé jeho nazírání není dost duchovní, ani učením, ani praxí. ..."
"Bůh pojímaný duchovně odpovídá naší mravní potřebě po zdokonalení a mravním vývoji, po mravném pokroku. Ten pokrok znamená zesílení lidskosti, zesílení lásky. Již Jan (Epištola I, 4,20) věděl: "Řekl-li by kdo: Miluji Boha, a bratra svého nenáviděl by, lhář jest. Nebo, kdož nemiluje bratra svého, kteréhož viděl, Boha, kteréhož neviděl, kterak může milovati?"
Naši křesťanští předkové nepostřehli ještě velikopého řádu světového a vývoje historického; věřili proto v dočasná zjevení boží, zejména zázraky čarodějné. My máme o Bohu názory vyšší; víme, že nám dal pozornost a s ní vědění a předvídání, nečekáme již zázraků, ale odhodlali jsme se ke spolupráci ve vývoji lidstva a všehomíra. (Determinismus - synergism.)
Modlitba prosebná a podobná je anthropomorfická; modlitba může být jen výlevem zbožnosti, zpytováním svědomí, soustředěním duchovní a životní energie. Toho všeho lze však dosíci i jinou formou duševního soustřeďování a rozhodnutí.
....
Rovnost musí být nejen politická a sociální, nýbrž také náboženská. To znamená zrušení všeho aristokratického kněžství a církve jakožto instituce politické vedle státu a nad státem. Náboženství přirozeně sdružuje lidi a spojuje vespolek, ale to sdružení nesmí být politické, nesmí být státem v státě a nad státem - stačí nám stát - nýbrž volným sdružením mravním a náboženským.
Žádná oficiální církev nevyhovuje těmto požadavkům ani zdaleka. Nejméně církev římská; ani protestantism nám nestačí, protože svou orthodoxní dogmatikou a svou církevní hierarchií drží katolicism, třeba jej zároveň potírá. "Pryč od Říma", rozléhající se teď právem po celé Evropě, znamená zároveň pryč od orthodoxního protestantismu. ..."
" od reformního katolicismu nelze nic očekávat proto, že nelze nic očekávat od katolicismu; já také již nic nečekám od církví protestantských. Musíme si pomoci sami. Nestačí nám už mluvit proti klerikalismu a podobně - máme povinnost nábožensky pracovat.
To znamená dnes především, aby se ti, jimž je náboženství drahé, sdružili, aby se proti církvím semkli.
To znamená dále pracovat pro osvobození od církve tím směrem, aby z vlivu církve úplně byla vyproštěna škola. ...
Dále musíme pracovat o změnu zákonodárství, aby nepřináležení ke konfesím státem uznaným nikterak nevadilo ve veřejném postavení. Dnes jistě nejlepší a nejuvedomělejší lidé stojí duchem svým již mimo církve - domáhejme se proto úplné svobody, aby byla odklizena církevní přetvářka a lež."