"Hlas řeky zněl pln touhy, pln palčivého smutku, pln neztišitelné žádosti. Řeka pospíchala k cíli, Siddhárta ji viděl spěchat, řeku, která pozůstávala z něho a jeho blízkých a ze všech lidí, které kdy viděl, všechny ty vlny a voda spěchaly, bolestně poháněny, k cílům, k mnoha cílům, k vodopádu, k jezeru, k peřejím, k moři, a všech cílů dosáhli a po každém následoval nový, a z vody byla pára a stoupala k nebi, byl déšť a zpustil se z nebe, byl pramen, byl potok, byla řeka, znovu pospíchala, znovu plynula. Ale toužebný hlas se změnil. Ještě zněl, pln bolesti a hledání, ale přidružili se k němu jiné hlasy, hlasy radosti a bolesti, dobré i zlé, smějící se i truchlící, stovky hlasů, tisíce hlasů.
Siddhárta naslouchal. Byl dobrý posluchač, zcela pohroužený do naslouchání, zcela prázdný, nasávající, cítil, že se teď naučil naslouchat úplně. Častokrát to již slyšel, ty mnohé hlasy v řece,dnes zněly nově. Už neuměl ty četné hlasy rozeznat, radostné od pláčících, dětské od mužských, patřili všechny k sobě, nářky, touhy, smích vědoucích, výkřiky hněvu a sténání umírajících, všechno se sjednocovalo, všechno bylo vzájemně propleteno a svázáno, na tisíc způsobu propojeno. A všechno dohromady, všechny hlasy, všechny cíle, všechna toužení, všechny bolesti, všechna radost, všechno dobré a zlé, všechno dohromady byl svět. Všechno dohromady byla řeka dění, hudba života. A když Siddhárta pozorně naslouchal této řece, této tisícihlasé písni, když nenaslouchal jen bolesti ani jen smíchu, když svou duši nevázal jen na některý z hlasů, když do ní vstupoval celou bytostí, ale slyšel všechny, vnímal celek, jednotu, skládala se velká píseň tisíci hlasů z jednoho jediného slova óm: dokonalost.
V této hodině přestal Siddhárta bojovat s osudem, přestal trpět. V jeho tváři rozkvetla radost z vědění, kterému se již žádná vůle neprotiví, které ví o dokonalosti, je v souladu s řekou dění, s proudem života, které je plno slitování, plno porozumění, odevzdané proudu, náležející jednotě..." - H. Hesse (Siddhárta)