Proč??
Otázka proč,je téma, na které bych mohla psát dlouhé hodiny, ale chtěla bych jen tak ve zkratce..říká se, chovej se tak, abys ses nemusel omlouvat a konej tak, abys nelitoval svých činů, tak proč sakra vždy uděláme opak..proč pak musejí přijít ty hnusné výčitky svědomí a řešit otázku co kdyby…jenže je už pozdě..ale kdybychom neměli výčitky, tak by to znamenalo, že to pro vás nic neznamenalo, a že vám je jedno, co se děje kolem vás..Proč,když vám na něčem nezáleží, tak se nic nestane a nic nepokazíte, neřeknete špatně ,prostě je naprostá pohoda, ale jakmile se chcete snažit získat něco, na čem vám záleží, po čem toužíte tak jakoby jste to ani nebyli vy sami a děláte jednu hloupost za druhou?? Proč??Nebo je to podvědomě, jakože máte z něčeho strach? Anebo intuice, že to stejně nedopadne podle vašich představ , tak zkazíte co můžete ,jen aby to už bylo za vámi a zase jste byli tam kde předtím, zase začátek bolesti..znova přijde strach, obavy, ostych..Ale ony jsou i nějaké hranice, a jakmile se zklamete vícekrát, tak pak už je to těžké..nevíte ,co by jste mněli dělat, co je správné a co ne, a bum objeví se někdo a vy už nevidíte nikoho jiného..jeho upřímný pohled, je tak propalující až do morku kostí, cítíte se jakoby vám viděl až do duše, máte pocit, že vám čte myšlenky a krade slova z úst, do toho se usměje jak jen to nejlíp umí a vy jste na měkko..a co teď?? Poddat se tomu, anebo být silná a dělat, že to s vámi nic nedělá, ale co když je takový, že se bojí říct a teď co?? Říct mu pravdu a riskovat tím že ho ztratíte, a nebo neříkat nic a čekat jak to bude?? Čekat..kdybych to uměla..můj pocit, který teď v sobě nosím je opravdu nepopsatelný..vědět tu krutou pravdu, že jste možná přišli o něco, na čem Vám opravdu začlo záležet..je jedno, že je to chvilka od doby co se známe..ale mně to připadá jako bych ho znala snad celej život..toho člověka ani slovy popsat nejde..když chci o něm mluvit, musím se napřed dlouze zadívat a usmát se a říct: ,,jo..takovej on je!!“ Takových lidiček je na zemi strašně málo..a mně potkalo to štěstí, že jsem mohla být jeho součástí života a on mojí..ale přišel můj nepřítel..strach..a ten mi všechno pokazil..Takže bych to uzavřela jednou větou, otázka proč mi teď bude v hlavě spolu s otazníky znít ještě hooodně dlouho..a věřte mi..není to příjemná záležitost..Touto cestou bych i chtěla vyjádřit své díky za těch krásných pár dní, byli jako krásnej sen, ze kterého jsem se musela rychle probudit..ale chtěla bych ho znova snít..