Všechno nějak začíná. Ani tohle nebylo jiné. Byl jsem to já, kdo první napsal...už nevím čím mne tenkrát zaujal. A už vůbec netuším, čím jsem ho zaujal já. A že ho mám přečteného jak knihu, kterou si sebou neustále vozím. Ale bylo to tak. Já napsal jemu, on odepsal..začali jsme si psát víc a víc...a pak jednou utrousil, že by nejradši šel na pivo, ale že samotnýho ho to nebaví. A já? Já mu odepsal...za hodinu dojedu. A dojel jsem. Stál tam. Modré strakaté džíny, vlasy v laku, profil tváře, která zaujala už na první pohled. Přežilo se pár chvilek vzájemného hledění na sebe...a přešlo se k tomu, co nás takhle stáhlo jedné noci dohromady. Odtáhl mne do Teplické Krčmy, takového pseudo-středověkého krmářského zařízení, kde měli pivo (a vodku) a měli mít i dvojčata...kterými byl on sám velmi zaujatý. Dovjčata nebyly, měly volno. Pivo však teklo a se součiností s vodkou dělalo dobře. Mluvil. Hodně mluvil. O spoustě věcí, zajímavých věcí, odkryl mi mnohé ze svých tváří...a já tenkrát dost mlčel. V porovnání s ním stále nemám moc, co bych řekl. A tak jsem poslouchal a hrozně byl zaujatý tím vším, co mi pověděl. Dokonce až tak, že jsme plánované rozloučení přesunuli z 22h na 1. hodinu ranní :s) V krčmě jsme to zabalili o hodně dřív. 23h? Nebo tak nějak. Šli jsme ven, na vzduch, jen tak si povídat. Byla noc a bylo to...super? Sám nevím, pamatuji si to velmi čistě, a přitom je to tak vzdálené...matné, jako vzpomínka, které už ani nevěřím, že se stala. No...skončili jsme na lavičce před nádražím. Zbývala asi půlhodina než měli otevřít nádraží; 40 minut, než měl jet vlak. A tak jsme tam jen tak seděli a probírali krásy noci. Hvězdy, naše sny, každý sebe. I na ty jeho strakaté, autorsky vyrobené kalhoty řeč přišla. Jeho práce, tajný recept :sD Ale jsou prostě úžasné a ... je to šikulka :s)
Ale všechno jednou skončí. I tahle návštěva skončila. Nádraží se otevřelo, my pomalu se docourali na nástupiště a tam jsme narazili na dvojici takových divných cápků. Měli ráži, a chtěli si povídat :D
No, ale přijel můj vlak. Podíval jsem se na Jaye, cosi ve mně hrozně křičelo, abych to udělal. Udělal ten krok a políbil ho. Na rozloučenou...
Ale neudělal jsem to. Chyba? Nebo ne? Nevím. Chtěl jsem to udělat, ale neudělal jsem to. Nebyl v tom strach...kéž by v tom on byl! Ale bylo v tom něco jiného. Ta síla okamžiku...souznění, kterému jsme se toho večera oddali, ta za to mohla. Život není tak hrozně přesládlý a romantický. Jay toho věčera mi dal víc, než kolik by mi dala ta povrchní lakonita vnitřního hlasu pudů.
Řekl jsem...Opatruj se...
A odjel domů. Jeho jsem tam nechal, za sebou, opět osaměl...stejně tak já, i když jsem kdesi v hlouby sebe věděl, že si kousek z něj odvážím sebou...