Mršky
Aby jste pochopili, nehodlám si nikterak zrcadlit neukojený chtíč, náhubkem a zásobníkem na
třicet pornografických dívídý mě ostatně do mého kufru první záchrany vybavila rota kamarádů před odjezdem (možná by jste sami nevěřili na co všechno jsou naši souputníci odvařený koukat). Zaznamenat mám v úmyslu dnešní večer, který mi parádně vyšperkoval náladu a vykouzlil na mé tváři potutelný úsměv hned ze začátku. V tomhle ohledu je to vůbec zajímavé, že člověk každý den kráčí širokými londýnskými bulváry a vidí tolik věcí z nichž se mu chce ze srdce brečet, jenže ono…ono to prostě jaksi nejde. Místo toho se pochechtává jako blbec zuboženým žebrákům bez ponožek, kteří se bezzubí snaží vyloudit alespoň nějaký drkotavý zvuk a ve vlezlém studeném větru od rozvlněné Temže tráví hodiny odříkáváním modliteb za roztomilou důchodkyni, co v Buckinghamu ve stejný čas pravděpodobně máchá svoje nohy v lavóru a žere horké bažantí nudličky se zeleným diačajíčkem. Když se do toho ve světle okolností přidá ještě dobře známá aristokratická zvonkohra Big Benu a na křižovatce pod ním vjede do protisměru totálně zblbnutý obtloustlý šedesátník ve Fabii s pražskou značkou a volantem vlevo, člověk se neudrží a začne se řehotat jako stádo kobyl. God bless the Queen a celou monarchii s ní. Schválně, jak dlouho jí ten aspartamový úsměv ještě vydrží. Každopádně kapitalismus je pěkný svinstvo. Když nad tím tak přemýšlím, Monthy Pythoni maj docela dobrej humor. Takovej polopatě a pro lidi. Jsem o tom tím víc přesvědčenější, čím víc mi dochází, že tady je to totiž naprostá realita. Je dobrý z toho mít prdel. Protože ona to je docela prdel. Až se vám chce ze srdce brečet, jaká. No, ještě obdaruju dva, tři takový cestou do práce pár pěťákama a budu se s nimi muset prát o rajón. A věřím tomu, že by to vůbec nebylo jednoduchý. Ať mi nikdo netvrdí, že tenhle systém obírání kolemjdoucích tu nikdo neorganizuje. Maj to zmáknutý, hoši. Mršky jedny.
Chinaski
Dneska byl v Cargu, v klubu, kde nově dělám na poloviční úvazek jako barman a asistent produkce významný den. Sešla se tu totiž poměrně početná komunita přistěhovalců z visegrádské čtyřky a nejvíce bylo výjimečně Čechů. Ono, není se ani čemu divit. Přilákal je totiž koncert skupiny Chinaski, který tu uspořádal s pomocí několika mála lidí moje nová spojka, promotér a bookingový manažer Štefan. A protože mám k muzikantům celý život poměrně blízko a navíc umím řeči, dostal jsem i já výjimečně padla od mačkání limetek do koktejlových kelímků za sedm liber a obdržel lukrativní kšeft. Stal jsem se na šest hodin vrchním merchandise manažerem kapely. Poslaní bylo jednoduché. Rozprodat haraburdí z Prahy a tvářit se, že za ty peníze je to v poho. A taky, že bylo. Co naplat, blbejm českejm kecům člověk neunikne asi ani na Amazonce a já musel s přirozeným šarmem lámat nejednoho kroutícího se kunšafta se striktním: „ne, žádnou slevičku opravdu nedáváme.“
Za čtyři hodiny jsem jim rozstřílel nesmysly za šest set liber. Pavel a Michal Malátný měli velikou radost. Dostal jsem od nich i solidní bakšiš bokem. Jsou to milí hoši. Nebyl by to, ale správný český mejdan, kdyby nebyla nějaká pořádná sranda. Nevím čím to, ale vždycky, když se do toho aktivně zapojím, vygeneruje to nějaký průser. Samozřejmě pro ostatní z kapely. Já nic, já muzikant. V několika tunách smradu za doprovodu kašlání kuřáků Marlboro Reds v akci, vytáhl Malátný čambáro, které mu údajně poslal někdo z fanoušků během koncertu v sále. Otázka na mě, coby místního člena crew byla krystalicky čistá: „Juki, smí se tu hulit, nebude nás někdo prudit?“ „Na to se vyser, jasně, že ne,“ ukazoval jsem pyšně, kdo je tady kápo a šel se ještě před psychoaktivním zakončením téhle šarády vyčurat. Jaké bylo mé překvapení, když Chinaski stáli znenáhla nastoupeni na paletách opodál a jejich kamarád, nešťastník, který zrovna držel brčko, akorát inkasoval nekompromisní žďouchanec našeho velkého tmavého bezpečáka v zajištění Matry, jeho půltunové polské kolegyně. Vůbec mu to nezávidím, nebyl to hezký moment. Už jsem myslel, že neodejde po svých. A to se ještě snažil protestovat. No co, dobře mu tak. Drogy jsou fuj a zápálit si džojnta na báru v Anglii, navíc jim přímo před očima může opravdu, ale opravdu jenom blbec. No uznejte sami, koho to může napadnout? No ne?
Oči
Bejt týnejdžrem bych si klidně zopakoval. Člověk řeší jen traumata z beďarů na nose, který znehodnocujou jeho společenskou úroveň a šanci umístit se v týmu správňáků v tělocvičně před malou kopanou, ke štěstí ho umí dovést nová videohra, dvojka z chování, nový tenisky nebo oznámení rodičů, že na víkend táhnou doprdele a tudíž je volnej kvartýr a pořádný mejdlo pro kámoše za humny. Pamatuju si to jako by to bylo včera. Teda, fakt je, že zrovna já jsem od tý doby moc nevyrost a až na drobné kosmetické úpravy to platí dodnes, včetně toho, že mejdan pro kámoše byl včera a další je za humny. Tak či tak, jedno se zpochybnit nedá. Doba, kdy jsem byl týnejdžr je nenávratně v kýblu a mě čeká příprava největší habaďůry, která, pokud neklapne jak má, odsune mojí maličkost i s pudingem jejího veličenstva do propadliště dějin mezi miliardy jiných společenských vyděděnců (neměli sebou puding). O principech politiky taktiky dospívání naruby si povíme základní teoretický úvod v jiné kapitole, důležitá je nyní poznámka o mém prvním kontaktu s dospívající mládeží tady v Anglii. Již od ranných let k ní mám jistý intimní vztah, neboť kromě záliby v pití fermentovaného Earl Grey v šedivém pytlíku s nezaměnitelnou vůní jsem byl skalním fanouškem vystřihování časopisových fotografií prince Wiliama a jeho výrazně rozpustilejšího bratra Harryho. Dodnes mám tu krabici schovanou někde v suterénu a i když na ní už několik let sedá prach a rohy jsou děravé od hlodajících krys, vědomí, že ty krásné pronikavé modré Vilíkovi oči mám u sebe, ze mě věčně dělají sentimentálního idiota. No a světě div se, zrovna takové jsem dnes potkal cestou z koncertu na autobusové zastávce Old Street. Ten mladík byl akorát v zuřivé hádce se svou přítelkyní. Chudák. Všichni kolem se jim nahlas smáli a po deseti minutách, kdy běhali jako nadopované myši sem a tam a snažili se jeden druhého překřičet, leč nikdo z nich reálně nechtěl opustit teritorium a už vůbec ne sebe. Chtěnechtě jsem se musel nakazit a k hloučku dobře pobaveného publika se okamžitě přidat. Zřejmě také to byl důvod, proč jejich taškařice skončila jako mávnutím kouzelného proutku. Nonšalantně odkráčeli k stojícímu taxi, které čekalo opodál. Přesně v ten moment, kdy se mladík natahoval, aby se své divě před plnou zastávkou čekajících lidí otevřel vrátka, taxikář zatůroval a třicetikilometrovou rychlostí svého stařičkého cabu odjel kamsi do neznáma. Myslím, že jednomu z cestujících upadla bageta a dalšímu vytryskly slzy. Může být rád, má nakonec celkem prima holku. Sundala si automaticky svoje nepohodlné lodičky, chytla ho za ruku, potom kolem pasu a odvedla bosky pryč. Ti dva před pár minutami vypadali, že se pozabíjejí. Na zastávce bylo ticho jako v hrobě a v našem hloučku byl slyšet neslyšný povzdech údivu. Bylo mi příjemně. A ještě mělo být. Netrvalo dlouho a jakoby mi vzpomínku na moje drahokamy v krabici někdo poslal v dárkovém balení i s úroky. Byl to přesně čas, kdy i ta nejvíce rozdováděná hospoda musí ukončit prodej alkoholu a na Old Street tak vedle mě najednou stálo asi deset úplně stejných kluků jako byl ten s tou dívkou. Členka jejich skupiny, podle přízvuku Američanka, mě asi po pěti minutách inzultovala otázkou „where is the sex shop?“ a „do you have a lighter?“ Nikdo z těch patnáctiletých cápků neměl zapalovač. Je hezké, jak se některé události uzavřou po letech v jeden kruh. Když mě kamarádi po tréninku učili kouřit, bylo to vlastně úplně stejné. Ani já jsem ho tenkrát neměl. Zato krabičku sirek vždycky. Jako dneska. Úplně novou. Ještě, že mám od kamarádů ten kufr. Učit tady totiž tyhle hochy kouřit se prý v Anglii nesmí. Však já to moc dobře vím. A navíc, na ulici by to stejně nemělo smysl.