Neuroticismus je v psychologii označení pro sklon člověka prožívat víc úzkosti, napětí nebo pochybností o sobě. Patří mezi pět základních osobnostních rysů známých jako Big Five. V překladu do normální řeči to ale znamená docela prostou věc: něčí nervový systém reaguje citlivěji na stres, kritiku nebo odmítnutí. Někdo to má slabší, někdo silnější. A prostředí, ve kterém člověk vyrůstá, k tomu někdy přidá docela dost.
U mnoha gay mužů může hrát roli právě prostředí dospívání. Když člověk vyrůstá s pocitem, že musí část sebe skrývat nebo vysvětlovat, vzniká dlouhodobé napětí. Psychologové tomu říkají Minority Stress Theory. Jednoduše řečeno: lidé z menšinových skupin bývají vystavení většímu množství drobného stresu než většina. Není to nutně velké drama každý den. Spíš malé věci, které se opakují – opatrnost ve škole, nejistota v rodině, přemýšlení nad tím, kdo jak zareaguje. Mozek si na takový režim zvykne a začne svět vyhodnocovat opatrněji.
U některých neurotičtějších gay kluků se časem vytvoří docela typický obranný mechanismus. Navenek mohou působit chladně, ironicky nebo až arogantně, případně si osvojí archetyp šaška. Často to ale není skutečný humor ani sebejistota, spíš ochranný krunýř. Není to vytváření zdravých hranic, ale spíš vnitřní vězení. Když člověk dlouho čeká, že bude odmítnutý, začne si držet odstup. Místo otevřeného zájmu přichází testování druhých, krátké odpovědi, sarkasmus nebo hraný nezájem.
Vypadá to jako kontrola situace, ale ve skutečnosti je to hlavně snaha snížit riziko, že odmítnutí nebo kritika budou bolet. Pro neurotického homosexuála je sebemenší kritika triggerem k protiútoku a agresivním obranným strategiím ega, anebo si zvolí stažení z bojového pole do bezpečí vlastního vězení strachu, hanby a viny. Ani jedna možnost není zdravá.
Někdy jsou ty obranné strategie ještě viditelnější. Objeví se shazování druhých, kritika jejich vzhledu nebo života, protože to na chvíli zvedne vlastní pocit hodnoty. Jindy je to cynismus, rychlé soudy nebo snaha působit dojmem „já jsem nad věcí“. Dost často je za tím i docela obyčejná potřeba slyšet, že je člověk zajímavý nebo žádoucí. Zvenku to může působit nepříjemně nebo povýšeně, ale ve skutečnosti je to často jen obranný mechanismus někoho, kdo si zvykl očekávat odmítnutí a snaží se před ním chránit.
Když tohle běží roky, vytvoří se návyky. Přehnané analyzování každé věty, citlivost na odmítnutí nebo pochybování o sobě. Někdy to má i trochu komickou podobu. Někteří kluci dokážou analyzovat jednu zprávu na seznamce celé dny. Napsal jen ok. Proč jen ok? Nejsem dost dobrej? Realita přitom může být mnohem prostší. Třeba jen sedí v tramvaji nebo zrovna kouká na Pornhub. Člověk může psát dvěma způsoby: buď pod sebekontrolou a s autocenzurou, nebo se na to prostě vykašle a píše, co cítí.
Osobnost má navíc jednu zvláštní vlastnost: zvykne si na svoje vzorce.V psychologii se tomu říká stabilita osobnostních rysů. Když člověk deset nebo dvacet let reaguje úzkostí, jeho mozek to začne brát jako normální nastavení. Když se s tím člověk nikdy pořádně nevyrovná, může si tenhle styl myšlení nést klidně i do třiceti, čtyřiceti nebo padesáti let — někdy vlastně celý život.
Pak člověk potká čtyřicetiletého nebo padesátiletého chlapa, který by teoreticky mohl být chytrý a schopný, ale pořád jede v kontrolním, neurotickém analytickém módu, pořád pohled vlevo, pohled vpravo, a řeší hlavně to, co si o něm myslí protejšek na rande, ale taky okolí. Jeho hlava je zvyklá na různé strategie ochrany a jeho filtry už běží skoro automaticky. Většinou přitom nemají moc společného s realitou.
A někdy se stane něco překvapivě jednoduchého. Člověk prostě přestane řešit, co si myslí celý svět. Někdo si to uvědomí dřív, někdo až v důchodovém věku, pro mnohé ale až po letech promarněných šancí. Syndrom neurotické buzny je bariéra, která brání mnoha homosexuálům navázat plnohodnotný vztah bez potřeby neustálé kontroly. Kontroly sebe sama. Kdo neustále kontroluje sám sebe, začne dřív nebo později kontrolovat i druhé.
Jakýkoliv zdravý vztah se nekontroluje, ale žije se přirozeně s dokonalou nedokonalostí. Syndrom neurotické buzny je zcela lehce vyléčitelný. Stačí se zastavit, prodýchat svého tatínka, přerušit recyklaci mentálního vzorce a uvědomit si, že nepotřebuji povolení k vlastnímu životu. Prostě se neptám na povolení jít milovat, mrdat nebo čůrat, kdykoliv chci.