Honzík a Hvězda 2024
1.
Výbuch
„Lásky se nenažereš ty krávo!“
Slyšel ještě za sebou Honzík, zatímco utíkal ze svého dětského pokoje oknem a slézal dolů po hromosvodu jejich paneláku.
Ve vedlejším pokoji hystericky křičela Honzíkova maminka na jeho dospívající sestru. Co se tehdy dělo se už Honzík asi nikdy nedozví... Ale teď měl na mysli mnohem důležitější věci. Už dlouho ji pozoroval... Byla tak krásná! Jako by byla oddělená od všeho toho světa, který ho obklopoval. Zářila čistou nedotčenou nadpozemskou krásou.
Kéž bych tak mohl nechat všechno za sebou a odejít za ní!
Odejít ... a už nikdy se nevrátit.
Splynout s ní v jedno...
Na tohle myslel Honzík nesčetněkrát když mu maminka zhasla v pokoji a zavřela za sebou dveře s příkazem: „A spát!“
Byla to jen taková myšlenka.... takové neurčité přání na které se nedá dosáhnout...
Postupem času ale právě tahle myšlenka v Honzíkovi nekontrolovatelně rostla.
Každým dnem kousek po kousku nabírala reálnějších a reálnějších kontur a stávala se pro Honzíka téměř posedlostí.
Dnes! Právě dnes se všechno uvnitř čtrnáctiletého kluka, který měl už všeho dost dostalo do bodu kde hrnec přeteče. Do bodu varu. Do bodu, kdy zápalná šňůra se svým jiskřením dorazí do středu bomby. Exploze! Už to nešlo jinak.
Musel vyrazit za svojí hvězdou a nechat všechno za sebou.
2.
Plavba přes jezero
Honzík seskočil z hromosvodu na zem, a aniž by se ohlédl utíkal tam kde právě zářila jeho hvězda. Kudy vedou cesty bylo to poslední, co ho v tu chvíli zajímalo. Vydal se za ní přímo směrem k jezeru, které leželo na samém okraji města.
Bez váhání naskočil na starou loďku, která tam byla přivázaná, odvázal ji a odrazil od břehu.
V tu chvíli za sebou spálil veškeré mosty.
Na jezeře byla hustá a studená mlha. Když se ale rozplynula a Honzík se ohlédl, neviděl ani břeh odkud odplouval, ani město které jindy tak jasně prosvěcovalo oblohu svými pouličními lampami.
Snad jsem jenom ve snu...Napadlo ho.
Voda byla zlověstně černá... Jako by se z ní měly každou chvíli vynořit pařáty bůhví čeho a stáhnout ho až ke dnu.
Honzík se zhluboka nadechl a rychle zahnal chmurné myšlenky. Nemůže to přeci už být daleko! Tolikrát jsem se přece díval na druhý břeh z okna svého pokoje. Dobře! Tak do toho! Pobídl sám sebe a pádloval co mu síly stačily. Vítr mu nepříjemně foukal do tváře, ale byl to právě on, kdo nad ním rozehnal černé mraky a odhalil jasnou tvář měsíce.
Honzík strnul úžasem....
Před sebou viděl na břehu několik mohutných stromů, mohutnějších, než kdy před tím viděl a za nimi starou vysokou zeď s malými dřevěnými dveřmi, ke kterým vedlo několik schodů.
Co ale upoutalo jeho pozornost nejvíce, bylo přístaviště se dvěma ozdobnými sloupy po stranách a malá loďka tolik podobná té jeho., přivázaná ke dřevěnému kůlu. Vypadala, jako by tu nebyla dlouho, a tak Honzíka napadlo že třeba není první kdo se za hvězdou vypravil. Rychle přirazil ke břehu, loďku pevně připoutal ke kůlu a zavolal: „Je tady někdo?!?“
Někdo... kdo... kdo... kdo? Odpověděla ozvěna. Šel tedy dál.
Nad malými dveřmi byl oválný výklenek na druhou stranu zdi, ze kterého na něj zírala černočerná tma.
Vypadalo to, že za zdí je celý les těchto stromových gigantů. Myšlenka na cestu temným lesem Honzíka na chvíli přimrazila na místo kde stál. V tu chvíli ale nad korunami stromů, přesně nad dřevěnými dveřmi uviděl hvězdu, za kterou se vypravil. Zářila jasně a jako vždycky se na něho přívětivě usmívala. Vypadalo to jako by dnes svítila právě pro něho víc než jindy.
Honzík zapomněl na strach z temného lesa a řekl si: „Musím jít hned!“
Přece se nebudu bát... A konec konců hvězdy přece přes den nesvítí abych tu čekal do rána....
Pevným krokem došel ke starým dveřím a vzal za kliku.
3.
Kapitola za zdí a první setkání s potokem
Pod korunami stromů byla taková tma že ani neviděl na cestu. Jestli tam vůbec někdy nějaká vedla. Každou chvíli zakopával o kořeny, které se plazily všude kolem a rozdíral si nohy o trnité lesní porosty.
Honzík skoro litoval že se do toho všeho vůbec pustil.
„Jak jsem jenom mohl být tak namyšlený a myslet si, že zrovna já bych tu hvězdu mohl najít?“
Rozhořčený sám na sebe šel slepě dál lesní tmou. Když se už po nesčetněkrát sbíral ze země, zahlédl s očima plných slz jen kousek od sebe malý tichý potůček osvětlovaný škvírou mezi korunami stromů.
Posadil se k němu na kámen, aby si odpočinul, a naslouchal příjemnému ševelení jeho vody, které jako by vnášelo do jinak mrtvého lesa alespoň trochu života.
„Co tady děláš lidský tvorečku?“ Zeptal se potok z nenadání.
„Víš jdu za jednou hvězdou...“
„Ááá patříš k těm bystřejším... Někteří se každý den dívají lhostejně na nebe a tuhle jedinou hvězdu stejně nevidí.“
Honzík byl tak rád že objevil někoho, kdo dává jeho hvězdě stejnou pozornost jako on, že začal potoku bezmezně důvěřovat.
„Takže ty za ní jdeš taky?“ Zeptal se Honzík.
„Už od prvních kapek vyvěrajících na povrch téhle země neplynu nikam jinam než za ní... Také po ní toužím“ Dodal potok tiše.
„Možná se to bude zdát směšné... ale myslím že tu kdysi byla.“
„Jak to?!?“ Vykřikl Honzík s očima plnýma údivu.
„Když jsem procházel konečky svých pramenů hluboko v zemi, zdálo se mi jako bych dokonce byl její součástí. Jakoby stále zářila ze středu této planety. Jakoby všude kolem mě v nejhlubších zákoutích země zanechala otisky své přenádherné blyštící se přítomnosti.“
„Takže půjdem spolu! Vypadá to, že tvoje voda svobodně běží nejkratší cestou až tam kde hvězda svítí. Už jsem myslel že kolem mě není nic dobrého a teď jsem našel tebe.“
Potok vděčně chladil Honzíkovi nohy a byl rád že nemusí temným lesem plynout sám.