To, co je pro heteráky běžná věc, je pro spoustu gayů sci-fi. První láska v šestnácti. Neohrabaná, hormonální. Často uslintaná. Taková ta, kdy neumíš líbat, neumíš mluvit, ale stejně do toho skočíš po hlavě. Je to směšné a krásné období. A je strašně důležité. Trochu se vybouříš. Trochu zažiješ. Trochu vyšumíš. Možná si poprvé rozbiješ držku. A pak se naučíš vstát.
Jenže spousta lidí čeká. Na coming out. Na správný moment. Na bezpečí. Někdo do dvaceti. Někdo do třiceti. Někdo nikdy.
A mezitím ta puberta v hlavě stojí na ruční brzdě.
Touha stojí. Erektilně. Emoce zmateně čekají na zázrak. A čas mezitím běží dál.
A pak to bouchne. Když člověk není sám sebou ani ve dvaceti, ani ve třiceti.
Najednou je někomu pětačtyřicet a chová se jak patnáctiletý kluk, který právě objevil, že má tělo Skroluje profily jak hladový pes. Posílá nevyžádané fotky, protože neví, jak jinak začít. Ne že by nahota byla problém. Tělo je tělo. Ale ten hlad a to slintání kolem toho je křeč. Křeč není sexy. Nikdy nebyla.
A speciální kategorie jsou muži nad padesát let, netušící, co dělat s načatým životem. Velké břicho, oči bez jiskry, ale o to větší touha dohnat čas. Tahle generace neposílá jen jednoho čuráka. Pošle i vytahanou prdel jako bonus. Žádná životní moudra. Jen otevřená díra, do které se dívám a ptám se, co by jim na to asi řekl jejich homofobní tatínek, který jim zkurvil mládí.
Nesoudím. Neznám a možná ani nechci znát jejich příběhy.
Z psychologického hlediska je to ale jednoduché. Když roky dusíš vlastní sexualitu, ona nezmizí. Jen zůstane zmražená. A když ji konečně pustíš ven, vyvalí se přesně tak, jak byla uložená. Na úrovni puberťáka. Bez filtru. Bez rytmu. Bez hry. Není to zlo. Je to opožděná vývojová fáze, která se snaží sprintem dohnat maraton. Vyměnit vrásky za jebáky. Instantně. Jde to, ale není to origoš verze sebe samého.
Tohle není o tom být věčným puberťákem v duši, mysli a těle. To je harmonie. Třeba Keith Richards. Třeba Mick Jagger. Tohle je o tom být puberťákem jenom v těle. Duše tam chybí, protože je unavená životem. Mysl je tak zkurvená, že už nevěří nikomu a ničemu. A tělo je už líné jak prase. Proto jiskra na restart nepřeskočí.
A když tomu člověk uvěří, sexualita pak není setkání, ale důkaz tržní hodnoty. Jenže člověk není ekonomická jednotka ani produkt v regálu. Není značka, kterou stačí dobře prodat. Hodnota člověka se nedá přepočítat na plusy v hodnocení, zprávy ani počet reakcí. A když se o to pokusíš, zůstane ti jen transakce.
Do toho se přidá ještě jedna věc, potřeba potvrzení. Když jsi roky žil s pocitem, že něco na tobě je špatně, chceš rychlý důkaz, že to byla lež. Někdo k tomu potřebuje další potvrzení prostřednictvím externí validace. Reakce na nahotu je okamžitá. Je to rychlý dopamin. Někdo odpověděl. Někdo reagoval. Funguje to.
To je jednodušší než napsat: „Hele, mám o tebe zájem a trochu se bojím, že mě odmítneš.“ Anebo: „Hele, mám asi dvacet kilo nadváhy. Možná zhubnu, možná ne. Ale líbíš se mi.“
Mám rád realitu. Autentičnost. Za ní je vždycky poctivost a úcta k sobě. Kdo má úctu k sobě, má ji i k jiným. Jednoduchá rovnice, která vede k rozhovoru. Jenže místo rozhovoru přicházejí spíš útoky. Místo flirtu exhibice. Nadrženej strejda čeká na odpověď, jestli se mi líbí jeho čurák nebo prdel. Nejsem empatik ani Matka Tereza, která rozdává požehnání netrpělivým předkožkám.
Čas se nedohání. To není hypotéka. To je vývoj. Každý má svoje tempo. Já si svoje neohrabané, hormonální období prožil. Taky uslintaně. Bylo směšné. Bylo krásné. Bylo včas. Nepotřebuju ho teď hrát znovu ve zrychlené retro verzi.
Nejde o morálku ani o sociální konstrukty. Nejde o čuráky. Nejde o puritánství. Sex s mužem miluju se vším, co k tomu patří. A někdy možná i s tím, co k tomu nepatří. Jde o to, že zoufalství není přitažlivé. A když z intimity uděláš vlastní paniku, hledání ztracené puberty a slintání, nikam to nevede. Jen k posílení syndromu (staré) uslintané buzny.
Takže "next time" když mi pošleš vrásčitou prdel a chcíplého čuráka, já ti jako bonus pošlu tenhle rekvalifikační text s nadějí, že si ho přečteš. Přesně tak, jak já koukám do tvé díry a čtu tam: WHAT THE FUCK?