Romové nejsou sociální projekt. Sociální projekt z nás udělali jiní, jako z laboratorních myší, které někdo sleduje, měří, třídí a podrobuje experimentům. V mnoha částech Evropy žijeme déle než moderní státy, které dnes vytvářejí strategie, jak nás „začlenit“. Neobjevili jsme se jako problém k vyřešení. Takzvaná "romská otázka“ vznikla zvenčí. My sami si takové otázky o sobě obvykle neklademe. Proto to nikdy nebyla moje otázka. A proto mě odpovědi většinové společnosti na takzvanou “romskou otázku“ vlastně vůbec nezajímají.
Po desetiletí se měnila jen slova, nejdřív asimilace, potom integrace. Mezi těmito pojmy je realita, kterou většina Romů zná až příliš dobře, segregace. Když selhala nucená asimilace, nastoupila segregace. Dnes se „integrace“ prezentuje jako pokrok, ale logika pod povrchem zůstává stejná. Nemůžete asimilovat etnikum s vlastním jazykem, kulturou, pravidly a staletou kontinuitou. Tlak lze vyvíjet na jednotlivce. Média pak vyzdvihují „úspěšné“ Romy s kariérou jako důkaz, že to jde, a zároveň ukazují jiné v osadách jako důkaz selhání. Pro mě je to propaganda, rozdělování na „dobré“ a „špatné“ Romy, na pracovité a líné, integrované a odepsané.
Potřebujeme se zbavit nálepek jako „asimilovaný“ či „neasimilovaný“, „integrovaný“ či „neintegrovaný“, „problémový“ nebo „bezproblémový“. Nechceme být redukováni na kolonku nebo diagnózu. Můžeme mít jiné hodnoty či jiný způsob života, ale to z nás nedělá méněcenné lidi. Nikdy jsme nežádali, aby nás někdo integroval. To není náš způsob uvažování. Nežádali jsme o charitu. Žádali jsme o důstojnost. Ne o obnošené šaty, ne o lítost. Ne o projekty, které nás budou řídit, ani o dávky, které nás udrží na místě. Chtěli jsme práci, obyčejnou práci, férovou příležitost a důstojnost v tom, že nás někdo předem neodmítne. To je naše představa začlenění, i když tomu tak neříkáme.
Vlády mluví o integraci, ale málokdy začnou u vlastní odpovědnosti. Romové napříč Evropou čelili systematické genocidě, perzekucím, nuceným sterilizacím, odebírání dětí i otevřeně rasovým zákonům. V komunistických zemích byl kočovný způsob života postaven mimo zákon. Mobilita, kdysi strategie přežití, byla kriminalizována. Komunity byly násilně usazovány, často do segregovaných oblastí bez základní infrastruktury. A právě tam leží počátky mnoha sociálních problémů, které jsou dnes používány jako důkaz našeho „selhání“. Když komunitu na generace paralyzujete a pak jí vyčítáte, že se nehýbe dost rychle, to není politika. To je historická amnézie.
Romové byli soběstační dávno před vznikem sociálních systémů. Živili jsme se řemesly, sezónní prací, hudbou, kovářstvím, obchodem s koňmi, opravami, čímkoli, co umožňovalo nezávislost. Chudobu jsme znali, ale nebyla naší identitou. Vždy jsme si dokázali najít střechu nad hlavou, i kdybychom si ji měli postavit sami. Chudoba nebyla nálepkou. Byla zkušeností.
Představa, že jsme trvalá sociální zátěž, je pohodlný mýtus. Většinová společnost nám vzala koně, spálila vozy, omezila naši mobilitu a připoutala nás k systému, který nás učí závislosti. Když to děláte několik generací, nevytváříte pokrok, vytváříte systémovou závislost. A lidé pak zapomínají, jaké to je žít s hrdostí na to, kým jsou.
Evropská unie vytváří ambiciózní rámce, strategie a akční plány. Na papíře i v parlamentních sálech vypadají přesvědčivě. Často za nimi ale stojí hluboké nepochopení romského života. Integrace předpokládá, že nám něco chybí a že se musíme přiblížit normě definované někým jiným. Já jsem nikdy nechtěl, aby mě někdo k něčemu přibližoval. Chtěl jsem soužití. Možnost zůstat tam, kde se cítím dobře. Možnost odejít, když ne. Nikdo mě nemusí učit soužití. Po staletí jsme žili vedle ostatních, aniž bychom měli potřebu je ovládat.
Ano, existují romské organizace, které se snaží, aby evropské fondy měly skutečný smysl a aby peníze určené romským komunitám nemizely v korupčních strukturách. Usilují o transparentnost a reálný přístup. Přesto se od nás často očekává vděčnost za zlomek prostředků přidělených naším jménem. Loga všude. Povinná poděkování. Tiché divadlo hierarchie, kdo dává a kdo přijímá. „Integrovaní“ Romové jsou vystavováni jako důkaz, že systém funguje. Přijatelné tváře. Viditelný pokrok. Jenže rovnost nepotřebuje inscenovanou vděčnost.
Pro mnohé vlády je poctivé jednání s romskými komunitami nepohodlné. Znamenalo by přiznat desetiletí systematické genocidy a otevřeně mluvit o rasismu a romofobii ve společnosti. To je politicky riskantní. Politické strany by mohly ztratit část voličů.
Často je jednodušší vyplácet dávky než vzdělávat většinovou společnost k soužití a toleranci k menšinám a čelit otevřené nenávisti. Vyplácení sociálních dávek Romům je pohodlné řešení. Hlavně ať „drží hubu a krok“, nedělají problémy a dodržují noční klid. Psát nefunkční strategie na papír, aby to vypadalo, že evropské fondy nejsou vyhazovány oknem, a současně vyplácet sociální dávky je pohodlnější než doopravdy měnit realitu společné existence.
Když jsme žádali o pomoc, nešlo o ideologii. Šlo o konkrétní situace. Například když starostové během extrémních letních veder zastavili přívod vody do osad kvůli nedoplatkům. Celé rodiny zůstaly bez vody jako forma trestu. To není debata o integraci. To je zneužití moci. Tyto každodenní reality často zůstávají mimo pozornost, zatímco se v klimatizovaných kancelářích sepisují velké strategie. Romské děti bez vody se do těch dokumentů nevejdou.
Moje pravda jako Roma je jednoduchá. Nikdy jsem nechtěl být měřen podle cizí představy úspěchu. Nikdy jsem nechtěl být přetvářen. Chtěl jsem žít vedle ostatních bez dozoru.
Někdy mám potřebu křičet:
Jsem dost.
Nepotřebuji být integrován.
Nepotřebuji být opravován.
Nepotřebuji být měřen.
Nechte mě žít.
Odmítám být integrován do společnosti, která nechápe, že národ s vlastní kulturou, jazykem, pamětí a historií se nehlídá jako dítě. Po staletí jsme si dokázali věci řešit zevnitř. Stačilo by nám, kdyby nám do toho nikdo nezasahoval a neničil náš přirozený způsob života.
LEVO